25. ledna 2017

Deník anorektičky

A je to venku. Léčím se z mentální anorexie. 

Stále se to ve mně pere, chci s tím něco dělat, ale strašně se bojím přibrat. Dnes jsme měli v nemocnici vážení a místo toho, abych se předtím hodně napila, aby nebylo zle, tak jsem den předtím nejedla a ráno ani pořádně nezapila prášek, protože se toho čísla na váze šíleně bojím, nesnesla bych, kdyby bylo vyšší. Na váze jsem měla zase o něco méně - a mně se hrozně ulevilo, přestože se chci léčit. Chci se léčit, ale bojím se, že to nedovedu, protože moje anorexie má nade mnou stále velkou moc. Možná čím dál větší.


Je hrozně těžké se k tomu přiznat. Nejspíš proto, že mi připadá, že tahle nemoc vzbuzuje na veřejnosti velké nepochopení. Anorektičky jsou přece bláznivky, co chtějí být modelkami, nebo holky zahleděné do sebe, co si připadají tlusté. Je to nemoc nevyzrálých puberťaček a ne dospělých žen. Nebo ne? Tak jednoduché to ale v reálu (bohužel?) nebývá. Anorexie je forma sebemrskačství, za kterým většinou stojí nějaký velký problém, proto se nejčastěji objevuje a rodí právě v pubertě. Nikdy jsem si nepřipadala tlustá, nikdy jsem neměla modelkovské ambice. Koneckonců na to ani nemám výšku J. A přesto ano, jsem anorektička. (Tak hrozně špatně se mi to píše, velká část mě tomu stále odmítá věřit!) Právě proto jsem zvolila veřejný deník, ráda bych vám tuto nemoc přiblížila z trochu jiného úhlu a provedla vás léčbou, které už mám přes dva měsíce za sebou a několik týdnů ještě před sebou. Třeba někomu taky dodám odvahu s tím něco udělat. A třeba to někomu pomůže nějakou anorektičku aspoň trochu pochopit, byť jsme každá individualita. A kdyby nic z toho, bude to aspoň bič pro mě, abych se ubránila znovu dalšímu a dalšímu hladovění, ke kterému bych se musela následně přiznávat. Protože chci být upřímná.   

1 komentář: