Když jsem začala psát veřejně svůj deník o anorexii, mělo to dva důvody. První byl ukázat nemoc v jiném světle, než ji většina lidí zná. Ukázat, že to není jen nemoc třináctiletých školaček, které se snaží zhubnout. Protože o hubnutí tu vůbec jít nemusí. Hubnutí může být jen "nežádoucí vedlejší efekt" nejezení nebo špatné životosprávy (protože špatná životospráva nemusí být jen o Mekáči a hranolkách, ale může mít i opačný extrém). A druhý důvod - popsat cestu ven z této nemoci, najít nad sebou bič, který mě bude nutit dělat pokroky. Pojďme si upřímně říct, že to druhé se fakt moc nepovedlo. Celý deník vyznívá dost depresivně. Přitom jsem byla přesvědčená, že mám spoustu motivace, proč se uzdravit - rodinu, práci, sport, koníčky... Nicméně doktor měl nejspíš pravdu v tom, že si pořád jen něco namlouvám. Že mi ve skutečnosti vůle uzdravit se chybí. A víte co? Myslím, že jsem ji našla.
Tu pravou motivaci, která vychází ze mě. Nezní nijak poeticky. PROSTĚ MĚ TO UŽ NEBAVÍ. Kašlu na anorexii, házím do sebe jídlo, i když se tělo brání a i když z něj (zatím) nemám žádný požitek. Jím, abych žila. Protože mě už anorexie nebaví.
Žádné komentáře:
Okomentovat