„A jíš?“ To byla jedna z nejčastějších otázek, kterou
jsem během těhotenství dostávala. Asi je to celkem pochopitelné, protože ještě
před rokem a půl jsem na tom nebyla zrovna nejlíp. Navíc spoustu odborníků vám
řekne, že anorexie je nemoc, které se už nikdy v životě nezbavíte. Buď
řádí, nebo je u ledu, ale pořád tam někde hluboko ve vás zůstává. Nejspíš je to
pravda, ale jsem přesvědčená (alespoň v to tedy doufám), že tu moji už nic
neoživí. I tak jsem se ale možná trochu ve skrytu duše bála, co ta změna těla
se mnou udělá.
Měla jsem velkou kliku, protože mi během těhotenství narostlo jen bříško, ale ten tlak veřejnosti na vaši postavu je během těch devíti měsíců dost silný. Neustále se mě někdo ptal, kolik kilo mám nahoře. Ze začátku jsem to nesledovala, ale brzy jsem už nevydržela stále odpovídat, že nevím. Otázka mi nevadila, ale nejspíš jen díky tomu, že jsem celkem přibrala 7 kilo. Kdyby to bylo dvacet nebo třicet, přiznávám, že by mi ta otázka byla extrémně nepříjemná. Nijak jsem ale váhu neřešila a v jídle se pochopitelně neomezovala – spíš naopak. Hlavně v první polovině těhotenství mě dost trápilo nechutenství, takže jsem se do jídla spíš přemlouvala. Ale nebylo to vůbec těžké přemlouvání, vždyť motivace byla ta největší, co mohla být – nešlo o mně, ale hlavně o miminko, na které jsme se hrozně těšili. Svoje bříško jsem měla moc ráda, hlavně když se začalo vlnit a občas z něj trčelo kus nožičky J.
Celý život jsem měla problém mít svoje tělo ráda. Několik
dnů po porodu jsem ale zažila hrozně silný, dosud nepoznaný pocit. Byla jsem na
svoje tělo strašně pyšná. Na to, co zvládlo a jak to zvládlo. Nijak zvlášť jsem
se porodu nebála, ale naplňovalo mě neklidem, že jsem se na něj nemohla nijak
připravit. Plánovala jsem, jak budu cvičit s balonkem Aniball, jak budu
masírovat… A nakonec se ten náš poklad začal hlásit na svět o něco dřív, takže kvůli
vysokému riziku předčasného porodu byly všechny tyto techniky tabu. A i tak
jsme to ale zvládli (naschvál píšu měkké, protože sem počítám i manžela, který
mi byl obrovskou podporou). Bez komplikací a bez zranění. Vlastně byl ten pocit
hrdosti tak silný, že jsem nic dalšího neřešila – třeba to, že po porodu
vypadáte skoro stejně jako před porodem, protože nějakou dobu trvá, než se
bříško zase stáhne. Zní to jako laciná fráze, ale cítila jsem jen hrdost na
svoje tělo a šílený příliv lásky k tomu malému uzlíčku. Ta příroda to má
zkrátka skvěle zařízené J.
Abych se přiznala, moje váha se momentálně pohybuje kolem
padesáti kilo, což je taková magická hranice, kdy je potřeba zpozornět, protože
to většinou smrdí průšvihem. Je to přesně ta váha, kdy se mi začínají výrazněji
rýsovat klíční kosti, lopatky a propadají se mi tváře. Na rozdíl od předchozích
případů vím ale jistě, že s anorexií to nemá nic společného. Prostě mi jen
na jídlo nezbývá tolik času, v žebříčku priorit je až na druhém místě za
miminkem. Důležité je, že se to snažím maximálně dohánět. Navíc se tak nějak
obecně říká, že s kojením se hubne, a já neměla co hubnout, protože jsem
všechno nechala v nemocnici, takže to zákonitě šlo do minusových hodnot. Co
je ale nejdůležitější – anorexie je taková potvora, která se objeví, když je
zle. Teď ale nemá šanci, protože ji nepotřebuju. Mám úžasnou rodinu a taky musím
být silná, abych byla dobrou mámou. A mám tu největší motivaci. Chci, aby moje
holčička měla zdravý vztah ke svému tělu – a to jí budu učit dost těžko, pokud
to tak sama nebudu mít. Tak mi držte palce J.
jeej blahoželam ku krásnemu obodobiu VELMI DRZIM PALCE :)
OdpovědětVymazat