18. dubna 2017

Konec režimu autodestrukce

Moje tělo už definitivně přestalo požírat samo sebe. Režim autodestrukce byl zastaven.Respektive bych si tu měla užít činný rod v celé své pýše: já jsem ho zastavila. Jak jsem neustále slýchala v nemocnici - pomoci si člověk musí jedině sám. Jak napsal Viewegh - Najednou je pro mě v tom klišé hluboká pravda. A to samé slyším i tady. Lázeňského pobytu, na kterém mám přibrat na váze, jsem se neskutečně bála. Jaké bylo příjemné překvapení, když mě na začátku pobytu nikdo nevážil. Jaké bylo příjemné překvapení, když mi lékař hned v úvodu oznámil, že mě nikdo nebude tlačit do jídla. "Musíte chtít vy sama," opakoval. A já chci.



1. dubna 2017

Jídlo jako životní plán

Snídám. Obědvám. Svačím. Večeřím. Jím všechno, kalorie nepočítám – ostatně, nikdy jsem nepočítala. Občas dokonce dostanu i hlad. Ne pokaždé, ale vím, že se vrací. Na jídlo si vzpomenu často dřív, než mi na telefonu zazvoní upomínka. Hlídám si to. Stejně jako moje kamarádka s čerstvým miminkem počítá, v kolik hodin bude zase mrňouska krmit, tak i já přemýšlím, v kolik a co budu jíst. Snažím se to brát jako povinnost, nutnost k přežití. A opravdu, ten šílený odpor k jídlu pomalu ustupuje. Mám nahoře 4 kila. A to nejdůležitější – nijak mě to neděsí, naopak. Ale jde to velmi pomalu. Váha se zasekla a ať sním, co sním, nehne se – vlastně to zní jako sen, že? :-D