7. července 2017

Deník anorektičky: jak jsi to dokázala?

Občas mi chodí otázky, jak se mi to podařilo - jak se mi podařilo podařit tu nestvůru anorexii. Pravdou je, že si nemyslím, že bych právě já měla být člověkem, který by mohl radit ostatním. Přibrala jsem na zdravou váhu, ale uvnitř mě samé to všechno křičí a stále svádím boj s každým soustem. Stojí mě to neuvěřitelně moc sil, připadá mi, jako bych se stavěla proti své přirozenosti (přestože anorexie není ničí přirozenost), ale jím, protože MUSÍM. Přesto jsem dala dohromady seznam věcí, které mi velmi pomohly na cestě za zdravou váhou.

30. června 2017

Deník anorektičky: Ty ses ale spravila!

"Ty ses ale spravila!" To je věta, kterou teď slyším na každém rohu, zvlášť když se setkám s lidmi, se kterými jsem se pár měsíců neviděla. Upřímně - je to šílené dráždidlo pro moji spící anorexii. Jak píše i Michaela Jendruchová ve své autobiografii - Už je to za mnou, anorexie a jak se s ní vyrovnat - "Nejhorší věta pro anorektičku zní: "Tys přibrala, viď?" Copak to nevidí sami? Proč to člověku připomínáte? Když jste si všimli, že přibrala, tak proč se na to, proboha, ptáte?! Chcete jí udělat radost, že se jí to podařilo? Omyl. Nikoho nepotěšíte, když mu připomenete, že přibral."

Asi to nevidím tak radikálně jako Michaela, snažím se podobné věty brát tak, že jsou myšleny jako komplimenty - přesto ale každá podobná poznámka bodne a vyvolá chvilkovou paniku v hlavě. Pravdou je, že v dnešní společnosti hubeného diktátu skutečně nikoho nepotěšíte, když mu řeknete, že přibral. Nicméně hlavní problém je ve mně, to je mi jasné. Nejsem se svým tělem smířená. Připadá mi cizí, neforemné, zkrátka jako bych tohle nebyla já. Občas mi v hlavě prolítne - "mít aspoň o pět kilo méně, byla bych spokojená"... Jenže zároveň vím, že konečná hranice neexistuje. Z pěti by bylo deset a ani desítka anorexii nestačí.

27. května 2017

Metody léčby anorexie a co jediné zabere

Nejhorší na anorexii je, že recept na uzdravení v podstatě neexistuje. Každý jsme originál a každý si musíme přijít na ten svůj sami. Dobře to vystihla Emma Woolfová ve své knize Jen jedno jablko denně.

„Máma tvrdí, že musím do svého jídelníčku zařadit víc sýra, zdravých tuků a olejů, a můj partner mě přesvědčuje, abych se k němu nastěhovala. Jedna žena z Paříže mi radila, abych začala jíst maso a ryby, profesionální cyklista ze Skotska napsal, že jemu k tělesnému uzdravení pomohlo „sedm vaniček tvarohu týdně“. Má mladší sestra mi vypráví o terapii EFT, technice emoční svobody, teta zase o EMDR, technice desenzibilizace a přepracování pomocí očních pohybů. Někdo přísahá na pozitivní účinky meditace, jógy nebo ajurvédy, jiní doporučují potravinové doplňky. Účastním se šestitýdenního kurzu proti nespavosti, každý den chodím na akupunkturu a navštěvuji homeopata, snažím se pravidelně „vizualizovat“ své cíle, což by mělo „uvolnit sílu“ k jejich uskutečnění, prolistovala jsem Moc přítomného okamžiku, prokousala se šestisetstránkovou bichlí jménem Zázračné uzdravení, zkoumala neurolingvistické programování. Všechny tyhle zázračné léčby, a pro mě je pořád ze všeho nejtěžší jíst.“  



 Dost se v tom poznávám. Vyzkoušela jsem od svých třinácti let regresivní terapii, kineziologii, hospitalizaci v nemocnici, terapie individuální i skupinové. Někdo mi radil malé, ale kalorické porce, jiní velké a nízkokalorické porce. Někdo proteiny, někdo sladké. Všichni kolem jsou zoufalí a snaží se pomoci, vymyslet JAK přibrat. Jenže všechno je to k ničemu, pokud se tomu bráníte vnitřně. 

26. května 2017

Jak vystrnadit anorexii z hlavy

Vím, že nemám vyhráno. Ponořila jsem s opět do práce svým tempem workoholika. Pracuju – spím – pracuju – spím. A jím, s největším úsilím. Spíš z donucení, asi jako když musíte v práci splnit úkol, do kterého se vám úplně nechce. Váhu mám v podstatě v pořádku. Jsem pár deka pod hranicí, kterou jsme si v nemocnici stanovili jako cíl. Vím, že tady o deka nejde, ale připadá mi to zvláštní – těch pár posledních deka prostě ne a ne nabrat. Je to psychické? Nebo se moje tělo nemocí změnilo a už je na hranici svých váhových možností? Vlastně to zní jako dietářův sen, ať sníte cokoli, váha se nehne. Jenže jakmile jednou vynecháte, okamžitě padá dolů. Připadá mi to, jako by všechno jídlo mizelo v mém těle jako v černé díře, jakoby se snažilo dohnat co, co jsem mu měsíce odpírala.

Horší je, že si to nedokážu nijak užívat, protože potěšení z jídla chybí. Chápu, že je to pro většinu lidí nepochopitelné. „Jak, že Ti nechutná? Jak nemůžeš mít chuť k jídlu? Vždyť je to jedna z nejlepších věcí na světě,“ divil se nedávno známý. Nicméně je to tak.


Proto vím, že na sobě musím ještě pracovat. Porazila jsem anorexii v její fyzické podobě. Teď ji ještě potřebuji vystrnadit z hlavy. 

10. května 2017

Deník anorektičky: ještě není konec

Anorexie jen tak nezmizí, nevypaří se jako pára nad hrncem. Vím, že je ve mně a čeká na svoji příležitost, stále ještě relativně silná. Každý den je pro mě velkým bojem. Naběhla jsem do práce a krátce na to zjistila, že jídlo se opět dostává na druhou kolej. Nebo spíš na třetí, pátou, desátou. Jakmile se ponořím do pracovního procesu, hlad neexistuje. Takže opět sleduji upomínky v telefonu, které mi připomínají, že by to chtělo něco zakousnout. Nechci se už znova vrátit tam, odkud jsem se tak složitě drápala nahoru. Proto jsem na doporučení Petry Dvořákové (která o své zkušenosti s anorexií napsala knížku Já jsem hlad) oslovila terapeutku Terezu, jednu z největších odbornic na anorexii v republice. Ano, i ona si tím prošla. Tereza mi znovu připomněla, že nízká váha nemusí být jediným ukazatelem poruch příjmu potravy. Moje váha už je relativně zdravá, ale pořád mám zpátky k problémům zatraceně blízko.


5. května 2017

Deník anorektičky: je to za mnou?

Je to za mnou? Snad, doufám. Skeptici říkají, že vyléčená anorektička stejně jako vyléčený alkoholik neexistuje. Sama vím, že jsem s ní bojovala už několikrát. Ale pro tentokrát, a moc doufám, že už napořád, jsem z toho venku. Sem tam mi napíše nějaká slečna se stejným problémem, jak jsem to dokázala. Jenže každý jsme individualita. Já vím, že na mě absolutně nefunguje pevná ruka. Nikdo mě nesmí nutit do jídla a velké problémy mi taky dělá kontrolní vážení pod dozorem. Místo toho, abych se snažila nabrat, tak hubnu, protože "to se přece od diagnózy anorexie očekává". Stále jsem trpěla představou, že pro tuto diagnózu nejsem dost hubená. Že jsem vlastně falešný pacient, simulant, hypochondr. Jenže žádná váha není pro anorektičku dostatečně nízká.


Tato věta naprosto vyjadřovala mé pocity... (zdroj obrázku)

18. dubna 2017

Konec režimu autodestrukce

Moje tělo už definitivně přestalo požírat samo sebe. Režim autodestrukce byl zastaven.Respektive bych si tu měla užít činný rod v celé své pýše: já jsem ho zastavila. Jak jsem neustále slýchala v nemocnici - pomoci si člověk musí jedině sám. Jak napsal Viewegh - Najednou je pro mě v tom klišé hluboká pravda. A to samé slyším i tady. Lázeňského pobytu, na kterém mám přibrat na váze, jsem se neskutečně bála. Jaké bylo příjemné překvapení, když mě na začátku pobytu nikdo nevážil. Jaké bylo příjemné překvapení, když mi lékař hned v úvodu oznámil, že mě nikdo nebude tlačit do jídla. "Musíte chtít vy sama," opakoval. A já chci.



1. dubna 2017

Jídlo jako životní plán

Snídám. Obědvám. Svačím. Večeřím. Jím všechno, kalorie nepočítám – ostatně, nikdy jsem nepočítala. Občas dokonce dostanu i hlad. Ne pokaždé, ale vím, že se vrací. Na jídlo si vzpomenu často dřív, než mi na telefonu zazvoní upomínka. Hlídám si to. Stejně jako moje kamarádka s čerstvým miminkem počítá, v kolik hodin bude zase mrňouska krmit, tak i já přemýšlím, v kolik a co budu jíst. Snažím se to brát jako povinnost, nutnost k přežití. A opravdu, ten šílený odpor k jídlu pomalu ustupuje. Mám nahoře 4 kila. A to nejdůležitější – nijak mě to neděsí, naopak. Ale jde to velmi pomalu. Váha se zasekla a ať sním, co sním, nehne se – vlastně to zní jako sen, že? :-D 


31. března 2017

"Cheesecake, prosím"

"Přibrala jsem několik kilo," prohodím u kávy a dortu (ano, u dortu). Kamarád Ondra, který sedí naproti mě se na chvilku odmlčí. "Dost jsem se bál toho, co dnes uvidím," přizná se. "Když jsme se viděli naposledy (což mohlo být tak před měsícem), vypadala jsi hrozně. Šel z tebe strach. Dnes vypadáš daleko líp," usměje se. 


30. března 2017

Kašlu na anorexii. Už mě nebaví.

Když jsem začala psát veřejně svůj deník o anorexii, mělo to dva důvody. První byl ukázat nemoc v jiném světle, než ji většina lidí zná. Ukázat, že to není jen nemoc třináctiletých školaček, které se snaží zhubnout. Protože o hubnutí tu vůbec jít nemusí. Hubnutí může být jen "nežádoucí vedlejší efekt" nejezení nebo špatné životosprávy (protože špatná životospráva nemusí být jen o Mekáči a hranolkách, ale může mít i opačný extrém). A druhý důvod - popsat cestu ven z této nemoci, najít nad sebou bič, který mě bude nutit dělat pokroky. Pojďme si upřímně říct, že to druhé se fakt moc nepovedlo. Celý deník vyznívá dost depresivně. Přitom jsem byla přesvědčená, že mám spoustu motivace, proč se uzdravit - rodinu, práci, sport, koníčky... Nicméně doktor měl nejspíš pravdu v tom, že si pořád jen něco namlouvám. Že mi ve skutečnosti vůle uzdravit se chybí. A víte co? Myslím, že jsem ji našla. 

27. března 2017

Ona bojuje, já bojuju. Bojujeme obě

Vždycky když už si myslím, jak je všechno bezproblémové a na dobré cestě, dá mi o sobě vědět. Jako dnes. Počítáte hodiny, minuty do rána, protože spánek je moc velké privilegium. Stejně je to zvláštní. Logicky bych čekala, že mě anorexie nechá odpočinout a nabrat aspoň trochu sil, ale opak je pravdou. Tělo je zeslabené, v křeči, nedokáže se uvolnit a proto nedokáže ani upadnout do pořádného spánku. Ráno pak následuje stav podobný svalové horečce. A když to všechno přemůžete a násilím do sebe nasoukáte alespoň jogurt k snídani, následuje peklo. Šílené křeče do žaludku, do břicha a vy se soustředíte jen na jednu věc - přečkat to a udržet ten pitomý jogurt v těle. 

23. března 2017

Proč nechtít anorexii aneb vzkaz pro vyznavačky pro-ana blogů

Internet je plný pro-ana blogů. Mladých dívek, které mají extrémní štíhlost a anorexii za životní styl, nikoli za nemoc. Jak už jsem ale psala, nejvíc mě překvapilo, když jsem zjistila, že většina těchto pisatelek touží mít váhu pod zdravou hranicí, ale samy se jí ještě nikdy v životě nepřiblížily. Podle mého mini soukromého průzkumu má typická pisatelka blogu, které propaguje hladovění a anorexii, nejčastěji kolem šedesáti kilo. Má to svoji logiku, málokterý nemocný by si ve své nemoci liboval a málokterý člověk by se nechtěl uzdravit. Znovu se proto musím opakovat v tom, že většina těchto slečen vůbec netuší, po čem „touží“. Protože tohle skutečně nikdo nechce. Proč?


To, co nás holky hodně trápí, jsou vlasy. A ty moje padají po hrstech. Vlastně se po každém mytí divím, že mi na hlavě ještě něco zůstalo. Přiznávám se, že někdy pak sedím v koupelně na zemi, s ručníkem na hlavě, a brečím. I když jsem silná holka a nebrečím často, tohle mě dokáže zlomit. Než mě anorexie potkala poprvé, ve třinácti, měla jsem husté vlasy po zadek. Nikdy pak už nebyly jako dřív. Teď nosím vlasy nejčastěji v drdolu, abych je nemusela stále všude sbírat. Po zemi, po oblečení…

Na vlasy my holky slyšíme hodně. Ale je tu spousta dalších věcí…

21. března 2017

Kolik vážíš? Nevím.

Dnes se stala velmi zvláštní věc. Vlastně by mě vůbec nenapadlo, že se mi to může stát. Zapomněla jsem se ráno zvážit. Jak zvláštní maličkost. A mně to připadá naprosto neuvěřitelné. Neuvěřitelné v tom, že to přišlo samo. Nestálo mě to urputnou snahu, nemusela jsem se nutit, ani přemlouvat. Prostě jsem zapomněla. Na váhu jsem pak stoupla ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila. Ve chvíli, kdy jsem v sobě už měla celý čaj a mimořádně sytou snídani, ovesnou kaši, kterou jsem všechnu snědla. Váha pochopitelně ukazovala víc než běžně. A další zvláštní věc – já se nehroutila. Zůstala jsem klidná a vyrovnaná. Kéž by mi to vydrželo. 


16. března 2017

"Zaručené" návody, jak se dostat z anorexie

Je překvapivé, kolik kolem sebe najdete odborníků na vaši nemoc. Spousta lidí o vás má strach a snaží se přispět dobře míněnými radami. Radami, které jdou často úplně proti sobě. "Vy teď musíte jen dvě věci. Učit se jíst a šetřit svoji energii, protože stále žijete jen na dluh. Nic teď není cennějšího než vaše životní energie," slyším stále dokola na psychoterapii. "A co když tu slabost potlačím, přeruším léčbu a vrátím se do práce?" ptám se často doktora. Práce mi totiž hrozně chybí. "Pak se za pár dní složíte a budeme vás tu mít na JIPce. Nebo rovnou zemřete. Selže vám srdce, to se anorektičkám stává," odpoví mi na to s neuvěřitelně chladným bezemočním výrazem. 

Proti tomu stále slyším celou řadu rad. "Vidíš, že se to nikam neposouvá, v nemocnici jsi nepřibrala vůbec nic. Musíš se vzchopit a začít normálně fungovat, vrátit se do práce, to tě pak donutí se uzdravit." Nebo: "jediným řešením je posilovna. Musíš hodně cvičit, abys nabrala svaly." 

15. března 2017

Deník anorektičky: pořád jen to jídlo...

Všechno, celý život se teď točí kolem jídla. Vím, že bez něj žít nemůžu a že má moje okolí velký strach. Všichni mě neustále sledují. Jenže přílišná kritika mého jídelníčku mě sráží zase dolů. U smoothie k snídani, které je v mých očích kalorickou bombou, ale taky zdroj rychlé energie, poslouchám, jak je tato snídaně nevhodná. Jak je to špatně a jak musím volit složité sacharidy jako třeba ovocné vločky. Ve mně se pak všechno sevře a zase nedokážu jíst. 

14. března 2017

Malá-velká pracovní generálka

Moderovala jsem důležitou společenskou událost. Bylo to domluvené už delší dobu a dlouho jsem zvažovala, jestli akci ze zdravotních důvodů neodmítnout. Nakonec jsme se s doktorem domluvili, že to pojmeme jako pracovní generálku. Chci se totiž co nejrychleji vrátit zpátky do práce a do normálního života. Akce dopadla dobře, ale váha ukazovala další den o dvě kila méně. Prý přetížení velmi slabého organismu. Verdikt v nemocnici zní dost nelítostně. Doktor mi znovu zopakoval, že pokud se teď na sílu vrátím do práce, jsem do týdne zpátky v nemocnici na metabolické JIPce. Chtěla bych zkrátka všechno hned, ale musím být trpělivá. Alespoň mi to stále dokola opakují. 

13. března 2017

Deník anorektičky: jak to zlomit?

Připadám si jako ve slepé uličce. Snažím se poctivě jíst, ale je to stejné, jako bych nejedla. Jsem stále neskutečně vyčerpaná a váha se nehne ani o píď nahoru. Občas - dobře, budu-li upřímná tak velmi často - mám myšlenky na to, zlomit svoji nemoc, zmobilizovat zbytek sil a vydat se do práce s tím, že třeba to nějak půjde. Doktor mi na to řekl, že pokud začnu pracovat, do týdne skončím na metabolické JIPce. S kapačkami, napojená na přístroje. Moje váha klesla z podváhy na těžkou podváhu. A to i přesto, že jím téměř vzorně. A taky vím, že nesmím polevit. Teď už to půjde níž velmi rychle, stačí vynechat jediné jídlo a váha opět klesne. Ale já nechci vynechat. Potřebuji se konečně vrátit do života, mám přece ještě tolik plánů... 

10. března 2017

Přišel a zase odešel... hlad!

Dostala jsem hlad. Poprvé za ty dlouhé měsíce. A byl to velký hlad, jakoby se ve mně přes čtvrt roku hromadil a teď vyplaval napovrch. Snědla jsem skoro tři čtvrtě pizzy. Ano, bylo mi pak pěkně zle, ale žaludek ji udržel. Je to pro mě první kvítek naděje. Však už je taky na čase, aby zima skončila, přichází jaro. 



9. března 2017

Nějak jsem zapomněla na sacharidy...

Začala jsem "normálně" jíst, to je dobrá zpráva. V nemocnici jsme upravili jídelníček do zdravější podoby, protože v něm úplně chyběly sacharidy. Špatná zpráva je, že mi to vydrželo jen dva dny. Pak se tělo vzepřelo. Neudržím v sobě nic, mám pocit, že můj žaludek dráždí i samotný vzduch. Taky jsem zjistila, že nutridrinky nejsou spásné. Jak mě v nemocnici varovali, mám tendenci jimi nahrazovat klasickou stravu. Přesto je mám po ruce, když opravdu nejsem schopna nic pozřít. Jako poslední záchranu. Je to začarovaný kruh. Ale já vím, že už se to musí zlomit. Už je na čase. 

8. března 2017

Anorexie a hlad - hlad jako droga

"A to nemáš hlad?" slýchám často. Na pro-ana blozích, o kterých jsem psala v předchozím příspěvku, často najdete návody, jak šílený hlad potlačit. Některé odborné knížky popisují, jak anorektičky vynakládají obrovskou snahu udržet své chutě na uzdě, jak hlad je výsledkem jejich nezdravé vůle. Často se taky uvádí, že pacientky nejsou celý den schopné myslet na nic jiného, než na jídlo. Já jsem to tak nikdy neměla. Nikdy jsem nepočítala kalorie, nezakazovala si žádné potraviny, nesnažila se zhubnout. Ale jakmile se ve mně anorexie probudí, necítím hlad. Cítím k jídlu odpor a mám falešný pocit, že ho k životu vůbec nepotřebuju. 



7. března 2017

Pro-ana blogy

Hodně mi v nemocnici pomohla věta, že za svoji nemoc nemůžu. Že jsem si anorexii nevybrala stejně jako si lidé nevyberou, že chtějí dostat rakovinu. Jsem přesvědčená, že naprostá většina nemocných o svou nemoc nestojí. Ničí vás a požírá zaživa. Žere vaše tělo i vaši osobnost. 

3. března 2017

Jsem šťastná... anorektická euforie?

Cítím se šťastná. Plná energie. V autě si zpívám na plné pecky jako dřív, v nemocnici bavím celé oddělení, vymýšlím blbosti jako největší puberťačka. Čekala jsem kladné ohlasy na to, jak jsem se vzchopila, ale doktor byl ustaranější než kdy jindy. "Váha vám klesla, anorektické projevy se zhoršily. Ta vaše dobrá nálada, kterou cítíte a rozdáváte, to je typická anorektická euforie. O to je to mnohem nebezpečnější, než kdyby vám bylo zle jako dřív." 



2. března 2017

Deník anorektičky: jsem skutečně tak nemocná?

Dnes jsem to slyšela znovu. Nová pacientka se mě ptala s jakou se léčím diagnózou. Nemám tuhle otázku ráda, je přece tak moc intimní. Ale odpověděla jsem. Nová pacientka se podivila. S anorexií? Vždyť máš tak krásnou postavu! Vůbec nevypadáš jako anorektička. A já jsem zase zviklaná. Jsem skutečně tak nemocná, jak je mi podsouváno?



1. března 2017

Deník anorektičky: jak chutná chleba?

Dnes se mě doktorka zeptala, kdy jsem naposledy jedla chleba, pečivo nebo jiné obiloviny. A já jsem zjistila, že si to nepamatuji. Pár měsíců už to bude. Tak jsem si dnes chleba koupila. Malý, šíleně předražený, pohankový s vlašskými ořechy. Vždycky mi hrozně chutnal. S dobrým pocitem jsem ho zaplatila, ale než jsem dorazila domů, všechno se mi rozleželo v hlavě. Najednou mi tak prachobyčejná věc jako kousnout si do zdravého chleba přišla jako nadlidský úkon. Nezvládám to. Rozhodla jsem se jít proto jinou cestou. Jelikož si v denním stacionáři v nemocnici obstarávám jídlo sama, doporučila mi doktorka tekutou stravu, nutridrinky. Tonoucí se stébla chytá. 


28. února 2017

Jak vypadá "správná" anorektička?

Mít diagnózu mentální anorexie je zavazující. Nebo mi to aspoň někdy tak připadá. Asi je to tím, jak málo se o téhle nemoci u nás ví. Ano, každý zná definici, ale netuší, co tahle nemoc obnáší. Spousta z nás zná obrázky anorektiček z médií. Jsou to většinou extrémní případy, které se už nepodaří zachránit. A tak mě dokáže úplně srazit věta "ale vždyť nevypadáš jako anorektička, nejsi kost a kůže". 


Často si s diagnózou mentální anorexie připadám jako podvodník.

27. února 2017

Co cítí anorektička?

Jestli jsem na něco fakt alergická, tak je to věta "seber se a začni jíst". (V mém imaginárním žebříčku zatím vede věta "do Mekáče s tebou".) Vím, že to ti lidé (nejspíš) nemyslí zle. Jen mi to přijde takové krutě úsměvné. Je na tom dokonale vidět, jaká negramotnost vůči anorexii existuje. 

26. února 2017

Děkuji za podporu...

Moc si vážím podpory všech. Doma, v práci, u přátel i u úplně cizích lidí. Dojímá mě to, ale zároveň cítím hrozné provinění. Provinění, že stále nemůžu přinést žádné pozitivní zprávy. Čas plyne a moje váha nenápadně klesá nebo stagnuje. Moje traumata se na terapiích řeší, ale na váze to není nijak znát. Vzrůstá ve mně nervozita z toho, jak celý problém řešit dál. Obrátit se na specializované středisko poruch příjmu potravy a nechat se vykrmit jako husa? Přemoci se a zkusit začít aspoň na pár dní v týdnu začít pracovat? Jenže jak, když mi chybí fyzická síla? Jsem z toho zoufalá. 

24. února 2017

Deník anorektičky: klamu sama sebe?

Na dnešní vážení jsem přišla plna dobré nálady a motivace, protože se mi už několik dní daří plnit jídelní plán. Abych však ale následně zjistila, že jsem zase zhubla. Je to začarovaný kruh. Mám pocit, že je vše na dobré cestě, protože pomalu, ale jistě přibírám, ale doktor mě dnes upozornil, že jsem na velkém omylu. Vždycky dvě kila zhubnu, abych se pak následně "radovala", že pomalu přibírám, deko po deku. Jenže je to jen iluze. Ve skutečnosti váha stále klesá, pomalu a nenápadně. Vím, že je přede mnou ještě velký boj. 




23. února 2017

Deník anorektičky: režim v léčebně II.

Po ranní rozcvičce, snídani a komunitě následuje každý den vizita. Přijde mi to úsměvné, pokoje máme po dvou a během vizity vždy jeden opustí pokoj, aby měl druhý soukromí. Sice musíme na skupinové psychoterapii propírat svoje nejniternější problémy před ostatními, ale na vizitě, při které se lékař zeptá, jak jste se vyspali, se najednou řeší soukromí. Ale chápu, je to asi možnost, jak si s doktorem promluvit mezi čtyřma očima, pokud to někdo potřebuje. 

22. února 2017

Deník anorektičky: režim v léčebně

Jelikož jsem se od začátku snažila spolupracovat s lékaři, měla jsem tu kliku, že mě umístili na lůžkové oddělení C, tedy otevřené oddělení. Oddělení A je úplně uzavřené, jsou tu umístěni většinou lidé mimo realitu - například vážné schizofrenie nebo těžké demence. Velmi přísný režim je na oddělení B, polootevřeném, kde bývají často lidé po sebevraždách, proto je tomu přizpůsobený i chod oddělení. Zhruba polovina pokojů je tu pod kamerovým systémem. Spí se tu při modrém světle, aby na vás sestry dobře viděly při nočních kontrolách. Veškeré osobní věci prochází přísnou kontrolou, zabaví vám zrcátka, nůžtičky, tkaničky z bot, šálu i šňůru od tepláků. Dokonce se tu oddělávají i sprchové hadice (aby se na nich nemohl nikdo oběsit) a sprchovat je povoleno jen ve stanovenou hodinu. A také se tu propichují veškeré igelitové pytlíky jako prevence proti udušení. Nicméně nic z toho se na otevřeném oddělení C, kde jsem byla já, nedělo. 




21. února 2017

Jak se chovat k anorektičce

Nejraději bych se vyhnula celému světu. Nejhorší ze všeho jsou věty a pozvání typu "přijeď, vykašli se na špitál, my ti uděláme svíčkovou/guláš/steak a bude zase dobře". Hm, super. Co na to říct? Asi jedině to, že kdyby to bylo tak jednoduchý, nejsem tam kde jsem a nikdy by to nezašlo tak daleko. Každé sousto do sebe tlačím násilím, abych už dál nehubla. Nutím samu sebe jíst. Ale co je nejdůležitější, nikdo nesmí nutit mě. 

20. února 2017

Deník anorektičky: věčný ženský problém - nemám co na sebe

Přibrala jsem deset deka. První malý úspěch. Připadá mi to nelogické, když se opravdu snažím jíst a násilím do sebe cpu jídlo, přiberu deset deka. Jakmile polevím a jeden den jím minimálně, shodím skoro kilo. Přímá úměra tady moc nefunguje. Taky vůbec nevím, co na sebe. Všechno oblečení je mi volné a je vidět, jak je mi velké. Tak záměrně nosím věci, které mají být volné a větší. Jenže v tom paradoxně pak vypadám jako ještě větší tyčka. Prý moje vyhublost dost přitahuje zraky okolí. Občas někdo i něco komentuje. Proto se raději lidem vyhýbám. A když už někam musím, beru si na sebe obrovskou kupu oblečení, několik vrstev, halím se do tlusté šály. To funguje do té doby, než se někde zahlédnu v zrcadle a zděsím se, jaká jsem koule. Respektive moje nemocná hlava, která nedokáže vnímat objektivně, se zděsí. Chci přibrat, ale zároveň mě to hrozně děsí... 

17. února 2017

Deník anorektičky: propuštění pro nespolupráci?

"Pojďme si hned v úvodu říct, že se nám léčba nedaří," řekl mi dnes doktor na úvod individuální psychoterapie. Pokračoval s tím, že kdybych byla v Německu, už by mě dávno propustili z léčení pro nespolupráci - protože se mi zatím nepovedlo přibrat. Nicméně v Německu nejsme, takže mě jen znovu upozornil, že pokud ještě zhubnu, budu propuštěna. Minimální váha pro léčbu v denním stacionáři je totiž 42 kilo. Pak už člověk není schopen psychoterapie zvládat. 

16. února 2017

Jak se říká NE mentální anorexii?

Ironie osudu. Tohle studentské video jsme natočili přesně před rokem, kdy jsem měla o deset kilo víc než dnes a byla přesvědčená, že je to všechno za mnou. Z dnešního pohledu mi video připadá velmi naivní. Anorexie není ničí volba. A boj s ní není bojem o snědení večeře. Bohužel.


15. února 2017

Jídlo v léčbě anorexie

Když mě hospitalizovali v nemocnici, měla jsem naordinovanou kontrolu jídla. Sestřičky kontrolovaly co jím a všechno zapisovaly. Jelikož se mi váha mírně zvedla, kontroly jako důkaz důvěry ustaly. Jenže pak šla váha opět dolů... 

¨

10. února 2017

Jak se léčí mentální anorexie

Moc bych vám chtěla poděkovat za všechny neuvěřitelně povzbudivé zprávy. Vážím si jich a popohání mě dopředu, ani nevíte jak. Protože se mě na to hodně ptáte, budu dnes vyprávět, jak vlastně léčba anorexie probíhá. Po tom, co jsem se složila, jsem se dostala na otevřené oddělení psychiatrické kliniky v Hradci Králové. Veškerá léčba je zde založená na dobrovolnosti, nikdo vás nesmí do ničeho nutit - pokud jste svéprávní nebo nemáte léčbu přikázanou soudně. Nicméně kdo to tak má, je pochopitelně na uzavřeném nebo polouzavřeném oddělení. Pokud ale zmíněná pravidla a řád léčby nedodržujete, hrozí vyloučení. 

9. února 2017

Jsem nespolupracující pacientka

Jsem chápaná jako nespolupracující pacient. Je to pro mě dost křivda, protože se snažím ze všech sil. Jenže prý málo. Pokud mi váha ještě klesne na 42 kilo, nebudou tu pro mě už moci nic udělat, nebudu fyzicky schopna se podílet na terapeutické léčbě. Pak už jedině specializované pracoviště, které je nejblíže v Praze. Nicméně po tom, co jsem od spolupacientky slyšela, co taková léčba obnáší, vím, že sem se rozhodně dostat nechci. Taková "výkrmna kuřat" pro lidi... Léčba, která neřeší příčinu anorexie, ale zaměřuje se na jediné - dostat do vás i násilím co nejvíce jídla. Přičemž o nějaké hodnotné stravě nemůže být řeč - k snídani 4 rohlíky, k obědu 6 knedlíků... Což je na zmenšený žaludek, který se pere s každou lžící polévky, peklo. A k tomu neuvěřitelně nepřátelské prostředí, vzájemné donášení pacientů, které je vyžadováno a chváleno... Naprostá nedůvěra k jedincům, namátkové kontrolní vážení... No, tudy rozhodně ne... Udělám maximum pro to, abych se co nejrychleji uzdravila. 

8. února 2017

Deník anorektičky: Černé a světlé dny

Mám světlé dny a mám černé dny. Když mám světlé dny, dokážu i jakž takž fungovat, dokonce i vyrazit ven. Když mám černé dny, celé tělo mě zradí a já nemám sílu ani na ty nejběžnější činnosti. Poslední dobou světlých dnů ubývá a černých přibývá. Doktor by ironicky podotkl, hádejte proč, s narážkou na moji váhu a fakt, že se mi nedaří plnit schválený jídelníček. Černé dny jsou zlé, jsem k smrti vyčerpaná a přesto postel nenabízí odpočinek. Vhodná poloha ke spánku neexistuje. Když ležím na boku, tlačí mě žebra, nedej bože abych položila nohy na sebe a zavadila o sebe koleny. Když ležím na zádech, mám zase pocit, že se mi při každém nádechu zarývají žebra do přecitlivělé kůže. Jídlo je nepříjemnou povinností, nenáviděnou částí dne, kdy jsem tlačena do něčeho, co nechci. Hlad necítím a veškeré potraviny se mi protiví. Přesto nepochybuji, že si ho v budoucnu zase vychutnám. Jen jsem z toho všeho už nesmírně vyčerpaná. 

7. února 2017

Deník anorektičky: Na dně sil

Mám pocit, že cítím, jak mi tělo sžírá svaly. Zní to děsně, ale vážně mi to tak připadá. Nezvládám základní, běžné věci. Tak strašně mě to štve. Chtěla bych se vzchopit a dělat všechno jako dřív. Jenže už nevím, kde na to mám vzít energii, už nevím, kde brát. Nebo spíš - nemám kde brát. Když stojím, nohy se mi podlamují a zdá se mi, že mi každou chvíli vypoví službu. Váha mi klesla na hodnotu, o níž jsem si myslela, že je na ni nemožné se dostat. A je to tady. Tak moc bych chtěla bojovat, jen nevím, kde na to vzít sílu. 

6. února 2017

Zázračná moc váhy

Mám pocit, jakoby váha nade mnou měla zázračnou moc. Jakoby ta čísla na display vypínala moje logické uvažování. Nikdy jsem nebyla jako ty obrázky demonstrující anorexii - vyzáblá dívka, která na sebe hledí do zrcadla a v zrcadle vidí obézní figuru. Nikdy jsem si nepřipadala tlustá, nechtěla zhubnout. Přesto mě ta nízká čísla na váze přitahují jako magnet. 


5. února 2017

Tělo plné modřin

Po celém těle se mi dělají modřiny a otlaky. Malé i obrovské. Vlastně mám nohy samou modřinu, jednu vedle druhé, je to ještě horší než modřiny, které se mi dělaly, když jsem začínala s poledance :-). Pořád jsem nechápala, z čeho je mám, protože vím s jistotou, že jsem se nikde nepraštila. Nakonec jsem se "překvapivě" dozvěděla, že za to opět může moje anorexie. Respektive nedostatek živin a špatná srážlivost krve. Plno modřin a otlaků mi vzniká už i ve spánku, není to moc hezký pohled. Další důvod, proč chtít něco s tím udělat...

4. února 2017

Moje motivace proti anorexii

Prý jsem anorektička profesionálka, povídal doktor :-). Bylo to v narážce k tomu, jak se dokážu hodiny rýpat v jídle, přehazovat ho z jedné kupičky na druhou, aby to vypadalo, že jsem něco z toho snědla. Ale vážně se snažím jíst, i když to tolik nejde, bude to chtít čas. Necítím vůbec hlad, necítím potřebu jíst. Ale nechci, aby ze mě byla troska. Proto jsem se rozhodla vytvořit si motivační seznam důvodů, proč chci Anu porazit... 

2. února 2017

Jím... a nejde to

Dneska ráno jsem měla zase o kilo méně. Zase smíšené pocity, radost, obavy, ale hlavně překvapení. Včera jsem se fakt snažila a snědla porci lasagní. 


31. ledna 2017

Jak moje anorexie vznikla

Doktor mi řekl, že anorexie je jen špička ledovce, jen vyústění nějakého problému. Se mnou byla "Ana" od mých třinácti let. Přicházela, odcházela a vracela se v různých mírách. Ale až ve svých sedmadvaceti, když se vrátila v hodně silné míře, jsem ji začala léčit s odborníky. Respektive jsem musela, protože jsem se složila a odvezla mě sanitka. 

30. ledna 2017

Další kilo dole...

Zase mám kilo dole. Připadá mi, že to jde úplně samo, aniž bych se jakkoli snažila. Ten pocit, když se na váze objevilo zase nižší číslo, byl omamný, euforický. I když hlava mi samozřejmě logicky říká, že tudy cesta nevede a že musím naopak nabrat. Ale nějaká část ve mně chce jít s váhou stále níž a níž, možná ze zvědavosti, kam až to půjde. 

28. ledna 2017

Deník anorektičky: Co mi Ana bere

Stále víc si uvědomuju, jak moc mi anorexie, Ana, bere. Myslela jsem, že na mě jde chřipka. Je mi stále strašná zima, neustále se třesu a nejsem schopná se nijak zahřát. V místnosti je přetopeno na 25 stupňů, mám na sobě tílko, tričko, dva svetry, jsem zabalená do deky a je mi strašná zima. Jediné, co pomáhá, je horká sprcha nebo vana. Chytají mě taky hrozné bolesti svalů a kloubů, mám stavy, kdy mám obrovský problém vstát z postele a dojít si na záchod, podpírám se jako důchodce nad hrobem. V nemocnici se mi ale vysmáli, že to chřipkou rozhodně není. Tělo prostě už nemá z čeho čerpat. Energetické zásoby si prý udrží maximálně 40 dní, a jelikož moje problémy s jídlem trvají daleko déle, začínají se teď plně projevovat na organismu. Tohle ale fakt nechci, je to šílený pocit, když nemáte sílu se ani postavit na vlastní nohy. Konečně mi nejenom hlavou, ale i srdcem začíná docházet, že Ana není žádná moje kamarádka. Že mě ždíme a bude mě ždímat, dokud úplně nepadnu. Pokud jí to dovolím. 

25. ledna 2017

Deník anorektičky

A je to venku. Léčím se z mentální anorexie. 

Stále se to ve mně pere, chci s tím něco dělat, ale strašně se bojím přibrat. Dnes jsme měli v nemocnici vážení a místo toho, abych se předtím hodně napila, aby nebylo zle, tak jsem den předtím nejedla a ráno ani pořádně nezapila prášek, protože se toho čísla na váze šíleně bojím, nesnesla bych, kdyby bylo vyšší. Na váze jsem měla zase o něco méně - a mně se hrozně ulevilo, přestože se chci léčit. Chci se léčit, ale bojím se, že to nedovedu, protože moje anorexie má nade mnou stále velkou moc. Možná čím dál větší.