Nejhorší na anorexii je, že recept na uzdravení v podstatě
neexistuje. Každý jsme originál a každý si musíme přijít na ten svůj sami.
Dobře to vystihla Emma Woolfová ve své knize Jen jedno jablko denně.
„Máma tvrdí, že musím do svého jídelníčku zařadit víc sýra,
zdravých tuků a olejů, a můj partner mě přesvědčuje, abych se k němu nastěhovala.
Jedna žena z Paříže mi radila, abych začala jíst maso a ryby,
profesionální cyklista ze Skotska napsal, že jemu k tělesnému uzdravení
pomohlo „sedm vaniček tvarohu týdně“. Má mladší sestra mi vypráví o terapii
EFT, technice emoční svobody, teta zase o EMDR, technice desenzibilizace a
přepracování pomocí očních pohybů. Někdo přísahá na pozitivní účinky meditace,
jógy nebo ajurvédy, jiní doporučují potravinové doplňky. Účastním se
šestitýdenního kurzu proti nespavosti, každý den chodím na akupunkturu a
navštěvuji homeopata, snažím se pravidelně „vizualizovat“ své cíle, což by mělo
„uvolnit sílu“ k jejich uskutečnění, prolistovala jsem Moc přítomného
okamžiku, prokousala se šestisetstránkovou bichlí jménem Zázračné uzdravení,
zkoumala neurolingvistické programování. Všechny tyhle zázračné léčby, a pro mě je
pořád ze všeho nejtěžší jíst.“
Dost se v tom poznávám.
Vyzkoušela jsem od svých třinácti let regresivní terapii, kineziologii,
hospitalizaci v nemocnici, terapie individuální i skupinové. Někdo mi
radil malé, ale kalorické porce, jiní velké a nízkokalorické porce. Někdo
proteiny, někdo sladké. Všichni kolem jsou zoufalí a snaží se pomoci, vymyslet
JAK přibrat. Jenže všechno je to k ničemu, pokud se tomu bráníte vnitřně.