28. února 2017

Jak vypadá "správná" anorektička?

Mít diagnózu mentální anorexie je zavazující. Nebo mi to aspoň někdy tak připadá. Asi je to tím, jak málo se o téhle nemoci u nás ví. Ano, každý zná definici, ale netuší, co tahle nemoc obnáší. Spousta z nás zná obrázky anorektiček z médií. Jsou to většinou extrémní případy, které se už nepodaří zachránit. A tak mě dokáže úplně srazit věta "ale vždyť nevypadáš jako anorektička, nejsi kost a kůže". 


Často si s diagnózou mentální anorexie připadám jako podvodník.

27. února 2017

Co cítí anorektička?

Jestli jsem na něco fakt alergická, tak je to věta "seber se a začni jíst". (V mém imaginárním žebříčku zatím vede věta "do Mekáče s tebou".) Vím, že to ti lidé (nejspíš) nemyslí zle. Jen mi to přijde takové krutě úsměvné. Je na tom dokonale vidět, jaká negramotnost vůči anorexii existuje. 

26. února 2017

Děkuji za podporu...

Moc si vážím podpory všech. Doma, v práci, u přátel i u úplně cizích lidí. Dojímá mě to, ale zároveň cítím hrozné provinění. Provinění, že stále nemůžu přinést žádné pozitivní zprávy. Čas plyne a moje váha nenápadně klesá nebo stagnuje. Moje traumata se na terapiích řeší, ale na váze to není nijak znát. Vzrůstá ve mně nervozita z toho, jak celý problém řešit dál. Obrátit se na specializované středisko poruch příjmu potravy a nechat se vykrmit jako husa? Přemoci se a zkusit začít aspoň na pár dní v týdnu začít pracovat? Jenže jak, když mi chybí fyzická síla? Jsem z toho zoufalá. 

24. února 2017

Deník anorektičky: klamu sama sebe?

Na dnešní vážení jsem přišla plna dobré nálady a motivace, protože se mi už několik dní daří plnit jídelní plán. Abych však ale následně zjistila, že jsem zase zhubla. Je to začarovaný kruh. Mám pocit, že je vše na dobré cestě, protože pomalu, ale jistě přibírám, ale doktor mě dnes upozornil, že jsem na velkém omylu. Vždycky dvě kila zhubnu, abych se pak následně "radovala", že pomalu přibírám, deko po deku. Jenže je to jen iluze. Ve skutečnosti váha stále klesá, pomalu a nenápadně. Vím, že je přede mnou ještě velký boj. 




23. února 2017

Deník anorektičky: režim v léčebně II.

Po ranní rozcvičce, snídani a komunitě následuje každý den vizita. Přijde mi to úsměvné, pokoje máme po dvou a během vizity vždy jeden opustí pokoj, aby měl druhý soukromí. Sice musíme na skupinové psychoterapii propírat svoje nejniternější problémy před ostatními, ale na vizitě, při které se lékař zeptá, jak jste se vyspali, se najednou řeší soukromí. Ale chápu, je to asi možnost, jak si s doktorem promluvit mezi čtyřma očima, pokud to někdo potřebuje. 

22. února 2017

Deník anorektičky: režim v léčebně

Jelikož jsem se od začátku snažila spolupracovat s lékaři, měla jsem tu kliku, že mě umístili na lůžkové oddělení C, tedy otevřené oddělení. Oddělení A je úplně uzavřené, jsou tu umístěni většinou lidé mimo realitu - například vážné schizofrenie nebo těžké demence. Velmi přísný režim je na oddělení B, polootevřeném, kde bývají často lidé po sebevraždách, proto je tomu přizpůsobený i chod oddělení. Zhruba polovina pokojů je tu pod kamerovým systémem. Spí se tu při modrém světle, aby na vás sestry dobře viděly při nočních kontrolách. Veškeré osobní věci prochází přísnou kontrolou, zabaví vám zrcátka, nůžtičky, tkaničky z bot, šálu i šňůru od tepláků. Dokonce se tu oddělávají i sprchové hadice (aby se na nich nemohl nikdo oběsit) a sprchovat je povoleno jen ve stanovenou hodinu. A také se tu propichují veškeré igelitové pytlíky jako prevence proti udušení. Nicméně nic z toho se na otevřeném oddělení C, kde jsem byla já, nedělo. 




21. února 2017

Jak se chovat k anorektičce

Nejraději bych se vyhnula celému světu. Nejhorší ze všeho jsou věty a pozvání typu "přijeď, vykašli se na špitál, my ti uděláme svíčkovou/guláš/steak a bude zase dobře". Hm, super. Co na to říct? Asi jedině to, že kdyby to bylo tak jednoduchý, nejsem tam kde jsem a nikdy by to nezašlo tak daleko. Každé sousto do sebe tlačím násilím, abych už dál nehubla. Nutím samu sebe jíst. Ale co je nejdůležitější, nikdo nesmí nutit mě. 

20. února 2017

Deník anorektičky: věčný ženský problém - nemám co na sebe

Přibrala jsem deset deka. První malý úspěch. Připadá mi to nelogické, když se opravdu snažím jíst a násilím do sebe cpu jídlo, přiberu deset deka. Jakmile polevím a jeden den jím minimálně, shodím skoro kilo. Přímá úměra tady moc nefunguje. Taky vůbec nevím, co na sebe. Všechno oblečení je mi volné a je vidět, jak je mi velké. Tak záměrně nosím věci, které mají být volné a větší. Jenže v tom paradoxně pak vypadám jako ještě větší tyčka. Prý moje vyhublost dost přitahuje zraky okolí. Občas někdo i něco komentuje. Proto se raději lidem vyhýbám. A když už někam musím, beru si na sebe obrovskou kupu oblečení, několik vrstev, halím se do tlusté šály. To funguje do té doby, než se někde zahlédnu v zrcadle a zděsím se, jaká jsem koule. Respektive moje nemocná hlava, která nedokáže vnímat objektivně, se zděsí. Chci přibrat, ale zároveň mě to hrozně děsí... 

17. února 2017

Deník anorektičky: propuštění pro nespolupráci?

"Pojďme si hned v úvodu říct, že se nám léčba nedaří," řekl mi dnes doktor na úvod individuální psychoterapie. Pokračoval s tím, že kdybych byla v Německu, už by mě dávno propustili z léčení pro nespolupráci - protože se mi zatím nepovedlo přibrat. Nicméně v Německu nejsme, takže mě jen znovu upozornil, že pokud ještě zhubnu, budu propuštěna. Minimální váha pro léčbu v denním stacionáři je totiž 42 kilo. Pak už člověk není schopen psychoterapie zvládat. 

16. února 2017

Jak se říká NE mentální anorexii?

Ironie osudu. Tohle studentské video jsme natočili přesně před rokem, kdy jsem měla o deset kilo víc než dnes a byla přesvědčená, že je to všechno za mnou. Z dnešního pohledu mi video připadá velmi naivní. Anorexie není ničí volba. A boj s ní není bojem o snědení večeře. Bohužel.


15. února 2017

Jídlo v léčbě anorexie

Když mě hospitalizovali v nemocnici, měla jsem naordinovanou kontrolu jídla. Sestřičky kontrolovaly co jím a všechno zapisovaly. Jelikož se mi váha mírně zvedla, kontroly jako důkaz důvěry ustaly. Jenže pak šla váha opět dolů... 

¨

10. února 2017

Jak se léčí mentální anorexie

Moc bych vám chtěla poděkovat za všechny neuvěřitelně povzbudivé zprávy. Vážím si jich a popohání mě dopředu, ani nevíte jak. Protože se mě na to hodně ptáte, budu dnes vyprávět, jak vlastně léčba anorexie probíhá. Po tom, co jsem se složila, jsem se dostala na otevřené oddělení psychiatrické kliniky v Hradci Králové. Veškerá léčba je zde založená na dobrovolnosti, nikdo vás nesmí do ničeho nutit - pokud jste svéprávní nebo nemáte léčbu přikázanou soudně. Nicméně kdo to tak má, je pochopitelně na uzavřeném nebo polouzavřeném oddělení. Pokud ale zmíněná pravidla a řád léčby nedodržujete, hrozí vyloučení. 

9. února 2017

Jsem nespolupracující pacientka

Jsem chápaná jako nespolupracující pacient. Je to pro mě dost křivda, protože se snažím ze všech sil. Jenže prý málo. Pokud mi váha ještě klesne na 42 kilo, nebudou tu pro mě už moci nic udělat, nebudu fyzicky schopna se podílet na terapeutické léčbě. Pak už jedině specializované pracoviště, které je nejblíže v Praze. Nicméně po tom, co jsem od spolupacientky slyšela, co taková léčba obnáší, vím, že sem se rozhodně dostat nechci. Taková "výkrmna kuřat" pro lidi... Léčba, která neřeší příčinu anorexie, ale zaměřuje se na jediné - dostat do vás i násilím co nejvíce jídla. Přičemž o nějaké hodnotné stravě nemůže být řeč - k snídani 4 rohlíky, k obědu 6 knedlíků... Což je na zmenšený žaludek, který se pere s každou lžící polévky, peklo. A k tomu neuvěřitelně nepřátelské prostředí, vzájemné donášení pacientů, které je vyžadováno a chváleno... Naprostá nedůvěra k jedincům, namátkové kontrolní vážení... No, tudy rozhodně ne... Udělám maximum pro to, abych se co nejrychleji uzdravila. 

8. února 2017

Deník anorektičky: Černé a světlé dny

Mám světlé dny a mám černé dny. Když mám světlé dny, dokážu i jakž takž fungovat, dokonce i vyrazit ven. Když mám černé dny, celé tělo mě zradí a já nemám sílu ani na ty nejběžnější činnosti. Poslední dobou světlých dnů ubývá a černých přibývá. Doktor by ironicky podotkl, hádejte proč, s narážkou na moji váhu a fakt, že se mi nedaří plnit schválený jídelníček. Černé dny jsou zlé, jsem k smrti vyčerpaná a přesto postel nenabízí odpočinek. Vhodná poloha ke spánku neexistuje. Když ležím na boku, tlačí mě žebra, nedej bože abych položila nohy na sebe a zavadila o sebe koleny. Když ležím na zádech, mám zase pocit, že se mi při každém nádechu zarývají žebra do přecitlivělé kůže. Jídlo je nepříjemnou povinností, nenáviděnou částí dne, kdy jsem tlačena do něčeho, co nechci. Hlad necítím a veškeré potraviny se mi protiví. Přesto nepochybuji, že si ho v budoucnu zase vychutnám. Jen jsem z toho všeho už nesmírně vyčerpaná. 

7. února 2017

Deník anorektičky: Na dně sil

Mám pocit, že cítím, jak mi tělo sžírá svaly. Zní to děsně, ale vážně mi to tak připadá. Nezvládám základní, běžné věci. Tak strašně mě to štve. Chtěla bych se vzchopit a dělat všechno jako dřív. Jenže už nevím, kde na to mám vzít energii, už nevím, kde brát. Nebo spíš - nemám kde brát. Když stojím, nohy se mi podlamují a zdá se mi, že mi každou chvíli vypoví službu. Váha mi klesla na hodnotu, o níž jsem si myslela, že je na ni nemožné se dostat. A je to tady. Tak moc bych chtěla bojovat, jen nevím, kde na to vzít sílu. 

6. února 2017

Zázračná moc váhy

Mám pocit, jakoby váha nade mnou měla zázračnou moc. Jakoby ta čísla na display vypínala moje logické uvažování. Nikdy jsem nebyla jako ty obrázky demonstrující anorexii - vyzáblá dívka, která na sebe hledí do zrcadla a v zrcadle vidí obézní figuru. Nikdy jsem si nepřipadala tlustá, nechtěla zhubnout. Přesto mě ta nízká čísla na váze přitahují jako magnet. 


5. února 2017

Tělo plné modřin

Po celém těle se mi dělají modřiny a otlaky. Malé i obrovské. Vlastně mám nohy samou modřinu, jednu vedle druhé, je to ještě horší než modřiny, které se mi dělaly, když jsem začínala s poledance :-). Pořád jsem nechápala, z čeho je mám, protože vím s jistotou, že jsem se nikde nepraštila. Nakonec jsem se "překvapivě" dozvěděla, že za to opět může moje anorexie. Respektive nedostatek živin a špatná srážlivost krve. Plno modřin a otlaků mi vzniká už i ve spánku, není to moc hezký pohled. Další důvod, proč chtít něco s tím udělat...

4. února 2017

Moje motivace proti anorexii

Prý jsem anorektička profesionálka, povídal doktor :-). Bylo to v narážce k tomu, jak se dokážu hodiny rýpat v jídle, přehazovat ho z jedné kupičky na druhou, aby to vypadalo, že jsem něco z toho snědla. Ale vážně se snažím jíst, i když to tolik nejde, bude to chtít čas. Necítím vůbec hlad, necítím potřebu jíst. Ale nechci, aby ze mě byla troska. Proto jsem se rozhodla vytvořit si motivační seznam důvodů, proč chci Anu porazit... 

2. února 2017

Jím... a nejde to

Dneska ráno jsem měla zase o kilo méně. Zase smíšené pocity, radost, obavy, ale hlavně překvapení. Včera jsem se fakt snažila a snědla porci lasagní.