Moje tělo už definitivně přestalo požírat samo sebe. Režim autodestrukce byl zastaven.Respektive bych si tu měla užít činný rod v celé své pýše: já jsem ho zastavila. Jak jsem neustále slýchala v nemocnici - pomoci si člověk musí jedině sám. Jak napsal Viewegh - Najednou je pro mě v tom klišé hluboká pravda. A to samé slyším i tady. Lázeňského pobytu, na kterém mám přibrat na váze, jsem se neskutečně bála. Jaké bylo příjemné překvapení, když mě na začátku pobytu nikdo nevážil. Jaké bylo příjemné překvapení, když mi lékař hned v úvodu oznámil, že mě nikdo nebude tlačit do jídla. "Musíte chtít vy sama," opakoval. A já chci.
18. dubna 2017
1. dubna 2017
Jídlo jako životní plán
Snídám. Obědvám. Svačím. Večeřím. Jím všechno, kalorie
nepočítám – ostatně, nikdy jsem nepočítala. Občas dokonce dostanu i hlad. Ne
pokaždé, ale vím, že se vrací. Na jídlo si vzpomenu často dřív, než mi na
telefonu zazvoní upomínka. Hlídám si to. Stejně jako moje kamarádka s čerstvým
miminkem počítá, v kolik hodin bude zase mrňouska krmit, tak i já
přemýšlím, v kolik a co budu jíst. Snažím se to brát jako povinnost,
nutnost k přežití. A opravdu, ten šílený odpor k jídlu pomalu
ustupuje. Mám nahoře 4 kila. A to nejdůležitější – nijak mě to neděsí, naopak.
Ale jde to velmi pomalu. Váha se zasekla a ať sním, co sním, nehne se – vlastně
to zní jako sen, že? :-D
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)