31. března 2017

"Cheesecake, prosím"

"Přibrala jsem několik kilo," prohodím u kávy a dortu (ano, u dortu). Kamarád Ondra, který sedí naproti mě se na chvilku odmlčí. "Dost jsem se bál toho, co dnes uvidím," přizná se. "Když jsme se viděli naposledy (což mohlo být tak před měsícem), vypadala jsi hrozně. Šel z tebe strach. Dnes vypadáš daleko líp," usměje se. 


30. března 2017

Kašlu na anorexii. Už mě nebaví.

Když jsem začala psát veřejně svůj deník o anorexii, mělo to dva důvody. První byl ukázat nemoc v jiném světle, než ji většina lidí zná. Ukázat, že to není jen nemoc třináctiletých školaček, které se snaží zhubnout. Protože o hubnutí tu vůbec jít nemusí. Hubnutí může být jen "nežádoucí vedlejší efekt" nejezení nebo špatné životosprávy (protože špatná životospráva nemusí být jen o Mekáči a hranolkách, ale může mít i opačný extrém). A druhý důvod - popsat cestu ven z této nemoci, najít nad sebou bič, který mě bude nutit dělat pokroky. Pojďme si upřímně říct, že to druhé se fakt moc nepovedlo. Celý deník vyznívá dost depresivně. Přitom jsem byla přesvědčená, že mám spoustu motivace, proč se uzdravit - rodinu, práci, sport, koníčky... Nicméně doktor měl nejspíš pravdu v tom, že si pořád jen něco namlouvám. Že mi ve skutečnosti vůle uzdravit se chybí. A víte co? Myslím, že jsem ji našla. 

27. března 2017

Ona bojuje, já bojuju. Bojujeme obě

Vždycky když už si myslím, jak je všechno bezproblémové a na dobré cestě, dá mi o sobě vědět. Jako dnes. Počítáte hodiny, minuty do rána, protože spánek je moc velké privilegium. Stejně je to zvláštní. Logicky bych čekala, že mě anorexie nechá odpočinout a nabrat aspoň trochu sil, ale opak je pravdou. Tělo je zeslabené, v křeči, nedokáže se uvolnit a proto nedokáže ani upadnout do pořádného spánku. Ráno pak následuje stav podobný svalové horečce. A když to všechno přemůžete a násilím do sebe nasoukáte alespoň jogurt k snídani, následuje peklo. Šílené křeče do žaludku, do břicha a vy se soustředíte jen na jednu věc - přečkat to a udržet ten pitomý jogurt v těle. 

23. března 2017

Proč nechtít anorexii aneb vzkaz pro vyznavačky pro-ana blogů

Internet je plný pro-ana blogů. Mladých dívek, které mají extrémní štíhlost a anorexii za životní styl, nikoli za nemoc. Jak už jsem ale psala, nejvíc mě překvapilo, když jsem zjistila, že většina těchto pisatelek touží mít váhu pod zdravou hranicí, ale samy se jí ještě nikdy v životě nepřiblížily. Podle mého mini soukromého průzkumu má typická pisatelka blogu, které propaguje hladovění a anorexii, nejčastěji kolem šedesáti kilo. Má to svoji logiku, málokterý nemocný by si ve své nemoci liboval a málokterý člověk by se nechtěl uzdravit. Znovu se proto musím opakovat v tom, že většina těchto slečen vůbec netuší, po čem „touží“. Protože tohle skutečně nikdo nechce. Proč?


To, co nás holky hodně trápí, jsou vlasy. A ty moje padají po hrstech. Vlastně se po každém mytí divím, že mi na hlavě ještě něco zůstalo. Přiznávám se, že někdy pak sedím v koupelně na zemi, s ručníkem na hlavě, a brečím. I když jsem silná holka a nebrečím často, tohle mě dokáže zlomit. Než mě anorexie potkala poprvé, ve třinácti, měla jsem husté vlasy po zadek. Nikdy pak už nebyly jako dřív. Teď nosím vlasy nejčastěji v drdolu, abych je nemusela stále všude sbírat. Po zemi, po oblečení…

Na vlasy my holky slyšíme hodně. Ale je tu spousta dalších věcí…

21. března 2017

Kolik vážíš? Nevím.

Dnes se stala velmi zvláštní věc. Vlastně by mě vůbec nenapadlo, že se mi to může stát. Zapomněla jsem se ráno zvážit. Jak zvláštní maličkost. A mně to připadá naprosto neuvěřitelné. Neuvěřitelné v tom, že to přišlo samo. Nestálo mě to urputnou snahu, nemusela jsem se nutit, ani přemlouvat. Prostě jsem zapomněla. Na váhu jsem pak stoupla ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila. Ve chvíli, kdy jsem v sobě už měla celý čaj a mimořádně sytou snídani, ovesnou kaši, kterou jsem všechnu snědla. Váha pochopitelně ukazovala víc než běžně. A další zvláštní věc – já se nehroutila. Zůstala jsem klidná a vyrovnaná. Kéž by mi to vydrželo. 


16. března 2017

"Zaručené" návody, jak se dostat z anorexie

Je překvapivé, kolik kolem sebe najdete odborníků na vaši nemoc. Spousta lidí o vás má strach a snaží se přispět dobře míněnými radami. Radami, které jdou často úplně proti sobě. "Vy teď musíte jen dvě věci. Učit se jíst a šetřit svoji energii, protože stále žijete jen na dluh. Nic teď není cennějšího než vaše životní energie," slyším stále dokola na psychoterapii. "A co když tu slabost potlačím, přeruším léčbu a vrátím se do práce?" ptám se často doktora. Práce mi totiž hrozně chybí. "Pak se za pár dní složíte a budeme vás tu mít na JIPce. Nebo rovnou zemřete. Selže vám srdce, to se anorektičkám stává," odpoví mi na to s neuvěřitelně chladným bezemočním výrazem. 

Proti tomu stále slyším celou řadu rad. "Vidíš, že se to nikam neposouvá, v nemocnici jsi nepřibrala vůbec nic. Musíš se vzchopit a začít normálně fungovat, vrátit se do práce, to tě pak donutí se uzdravit." Nebo: "jediným řešením je posilovna. Musíš hodně cvičit, abys nabrala svaly." 

15. března 2017

Deník anorektičky: pořád jen to jídlo...

Všechno, celý život se teď točí kolem jídla. Vím, že bez něj žít nemůžu a že má moje okolí velký strach. Všichni mě neustále sledují. Jenže přílišná kritika mého jídelníčku mě sráží zase dolů. U smoothie k snídani, které je v mých očích kalorickou bombou, ale taky zdroj rychlé energie, poslouchám, jak je tato snídaně nevhodná. Jak je to špatně a jak musím volit složité sacharidy jako třeba ovocné vločky. Ve mně se pak všechno sevře a zase nedokážu jíst. 

14. března 2017

Malá-velká pracovní generálka

Moderovala jsem důležitou společenskou událost. Bylo to domluvené už delší dobu a dlouho jsem zvažovala, jestli akci ze zdravotních důvodů neodmítnout. Nakonec jsme se s doktorem domluvili, že to pojmeme jako pracovní generálku. Chci se totiž co nejrychleji vrátit zpátky do práce a do normálního života. Akce dopadla dobře, ale váha ukazovala další den o dvě kila méně. Prý přetížení velmi slabého organismu. Verdikt v nemocnici zní dost nelítostně. Doktor mi znovu zopakoval, že pokud se teď na sílu vrátím do práce, jsem do týdne zpátky v nemocnici na metabolické JIPce. Chtěla bych zkrátka všechno hned, ale musím být trpělivá. Alespoň mi to stále dokola opakují. 

13. března 2017

Deník anorektičky: jak to zlomit?

Připadám si jako ve slepé uličce. Snažím se poctivě jíst, ale je to stejné, jako bych nejedla. Jsem stále neskutečně vyčerpaná a váha se nehne ani o píď nahoru. Občas - dobře, budu-li upřímná tak velmi často - mám myšlenky na to, zlomit svoji nemoc, zmobilizovat zbytek sil a vydat se do práce s tím, že třeba to nějak půjde. Doktor mi na to řekl, že pokud začnu pracovat, do týdne skončím na metabolické JIPce. S kapačkami, napojená na přístroje. Moje váha klesla z podváhy na těžkou podváhu. A to i přesto, že jím téměř vzorně. A taky vím, že nesmím polevit. Teď už to půjde níž velmi rychle, stačí vynechat jediné jídlo a váha opět klesne. Ale já nechci vynechat. Potřebuji se konečně vrátit do života, mám přece ještě tolik plánů... 

10. března 2017

Přišel a zase odešel... hlad!

Dostala jsem hlad. Poprvé za ty dlouhé měsíce. A byl to velký hlad, jakoby se ve mně přes čtvrt roku hromadil a teď vyplaval napovrch. Snědla jsem skoro tři čtvrtě pizzy. Ano, bylo mi pak pěkně zle, ale žaludek ji udržel. Je to pro mě první kvítek naděje. Však už je taky na čase, aby zima skončila, přichází jaro. 



9. března 2017

Nějak jsem zapomněla na sacharidy...

Začala jsem "normálně" jíst, to je dobrá zpráva. V nemocnici jsme upravili jídelníček do zdravější podoby, protože v něm úplně chyběly sacharidy. Špatná zpráva je, že mi to vydrželo jen dva dny. Pak se tělo vzepřelo. Neudržím v sobě nic, mám pocit, že můj žaludek dráždí i samotný vzduch. Taky jsem zjistila, že nutridrinky nejsou spásné. Jak mě v nemocnici varovali, mám tendenci jimi nahrazovat klasickou stravu. Přesto je mám po ruce, když opravdu nejsem schopna nic pozřít. Jako poslední záchranu. Je to začarovaný kruh. Ale já vím, že už se to musí zlomit. Už je na čase. 

8. března 2017

Anorexie a hlad - hlad jako droga

"A to nemáš hlad?" slýchám často. Na pro-ana blozích, o kterých jsem psala v předchozím příspěvku, často najdete návody, jak šílený hlad potlačit. Některé odborné knížky popisují, jak anorektičky vynakládají obrovskou snahu udržet své chutě na uzdě, jak hlad je výsledkem jejich nezdravé vůle. Často se taky uvádí, že pacientky nejsou celý den schopné myslet na nic jiného, než na jídlo. Já jsem to tak nikdy neměla. Nikdy jsem nepočítala kalorie, nezakazovala si žádné potraviny, nesnažila se zhubnout. Ale jakmile se ve mně anorexie probudí, necítím hlad. Cítím k jídlu odpor a mám falešný pocit, že ho k životu vůbec nepotřebuju. 



7. března 2017

Pro-ana blogy

Hodně mi v nemocnici pomohla věta, že za svoji nemoc nemůžu. Že jsem si anorexii nevybrala stejně jako si lidé nevyberou, že chtějí dostat rakovinu. Jsem přesvědčená, že naprostá většina nemocných o svou nemoc nestojí. Ničí vás a požírá zaživa. Žere vaše tělo i vaši osobnost. 

3. března 2017

Jsem šťastná... anorektická euforie?

Cítím se šťastná. Plná energie. V autě si zpívám na plné pecky jako dřív, v nemocnici bavím celé oddělení, vymýšlím blbosti jako největší puberťačka. Čekala jsem kladné ohlasy na to, jak jsem se vzchopila, ale doktor byl ustaranější než kdy jindy. "Váha vám klesla, anorektické projevy se zhoršily. Ta vaše dobrá nálada, kterou cítíte a rozdáváte, to je typická anorektická euforie. O to je to mnohem nebezpečnější, než kdyby vám bylo zle jako dřív." 



2. března 2017

Deník anorektičky: jsem skutečně tak nemocná?

Dnes jsem to slyšela znovu. Nová pacientka se mě ptala s jakou se léčím diagnózou. Nemám tuhle otázku ráda, je přece tak moc intimní. Ale odpověděla jsem. Nová pacientka se podivila. S anorexií? Vždyť máš tak krásnou postavu! Vůbec nevypadáš jako anorektička. A já jsem zase zviklaná. Jsem skutečně tak nemocná, jak je mi podsouváno?



1. března 2017

Deník anorektičky: jak chutná chleba?

Dnes se mě doktorka zeptala, kdy jsem naposledy jedla chleba, pečivo nebo jiné obiloviny. A já jsem zjistila, že si to nepamatuji. Pár měsíců už to bude. Tak jsem si dnes chleba koupila. Malý, šíleně předražený, pohankový s vlašskými ořechy. Vždycky mi hrozně chutnal. S dobrým pocitem jsem ho zaplatila, ale než jsem dorazila domů, všechno se mi rozleželo v hlavě. Najednou mi tak prachobyčejná věc jako kousnout si do zdravého chleba přišla jako nadlidský úkon. Nezvládám to. Rozhodla jsem se jít proto jinou cestou. Jelikož si v denním stacionáři v nemocnici obstarávám jídlo sama, doporučila mi doktorka tekutou stravu, nutridrinky. Tonoucí se stébla chytá.