Konec režimu autodestrukce

Moje tělo už definitivně přestalo požírat samo sebe. Režim autodestrukce byl zastaven.Respektive bych si tu měla užít činný rod v celé své pýše: já jsem ho zastavila. Jak jsem neustále slýchala v nemocnici - pomoci si člověk musí jedině sám. Jak napsal Viewegh - Najednou je pro mě v tom klišé hluboká pravda. A to samé slyším i tady. Lázeňského pobytu, na kterém mám přibrat na váze, jsem se neskutečně bála. Jaké bylo příjemné překvapení, když mě na začátku pobytu nikdo nevážil. Jaké bylo příjemné překvapení, když mi lékař hned v úvodu oznámil, že mě nikdo nebude tlačit do jídla. "Musíte chtít vy sama," opakoval. A já chci.

Moje váha se za poslední dny hodně zvedla. Ta potvora ve mně křičí a vzpouzí se, po každém soustu mě nutí odhodit příbor, ale já dělám, že ji neslyším. Než jsem odešla z ordinace, doktor mě ještě oslovil "Vy to zvládnete, jste na dobré cestě. Poznám to. Před vámi jsem tu měl anorektičku, kterou odvezla záchranka. Nechal jsem ji zavolat, jen co jsem tu dívku viděl ve dveřích. Za pět dní zemřela."

Takhle krásně to v Jeseníku vypadalo při příjezdu. Dnes tu máme chumelenici :-)

Z hluboké podváhy jsem se dostala na podváhu. Ten rozdíl oproti mé původní váze už není tak markantní. Vlastně jsem se vždycky pohybovala na spodní hranici zdravé váhy. A lékař mě dnes překvapil, když mi řekl, že se nemusím snažit za každou cenu přibrat. Stačí přibrat jen mírně, mít mírnou podváhu a udržet si "zdravou mysl". Důležité je nehubnout. Asi to má něco do sebe.