27. května 2017

Metody léčby anorexie a co jediné zabere

Nejhorší na anorexii je, že recept na uzdravení v podstatě neexistuje. Každý jsme originál a každý si musíme přijít na ten svůj sami. Dobře to vystihla Emma Woolfová ve své knize Jen jedno jablko denně.

„Máma tvrdí, že musím do svého jídelníčku zařadit víc sýra, zdravých tuků a olejů, a můj partner mě přesvědčuje, abych se k němu nastěhovala. Jedna žena z Paříže mi radila, abych začala jíst maso a ryby, profesionální cyklista ze Skotska napsal, že jemu k tělesnému uzdravení pomohlo „sedm vaniček tvarohu týdně“. Má mladší sestra mi vypráví o terapii EFT, technice emoční svobody, teta zase o EMDR, technice desenzibilizace a přepracování pomocí očních pohybů. Někdo přísahá na pozitivní účinky meditace, jógy nebo ajurvédy, jiní doporučují potravinové doplňky. Účastním se šestitýdenního kurzu proti nespavosti, každý den chodím na akupunkturu a navštěvuji homeopata, snažím se pravidelně „vizualizovat“ své cíle, což by mělo „uvolnit sílu“ k jejich uskutečnění, prolistovala jsem Moc přítomného okamžiku, prokousala se šestisetstránkovou bichlí jménem Zázračné uzdravení, zkoumala neurolingvistické programování. Všechny tyhle zázračné léčby, a pro mě je pořád ze všeho nejtěžší jíst.“  



 Dost se v tom poznávám. Vyzkoušela jsem od svých třinácti let regresivní terapii, kineziologii, hospitalizaci v nemocnici, terapie individuální i skupinové. Někdo mi radil malé, ale kalorické porce, jiní velké a nízkokalorické porce. Někdo proteiny, někdo sladké. Všichni kolem jsou zoufalí a snaží se pomoci, vymyslet JAK přibrat. Jenže všechno je to k ničemu, pokud se tomu bráníte vnitřně. 

26. května 2017

Jak vystrnadit anorexii z hlavy

Vím, že nemám vyhráno. Ponořila jsem s opět do práce svým tempem workoholika. Pracuju – spím – pracuju – spím. A jím, s největším úsilím. Spíš z donucení, asi jako když musíte v práci splnit úkol, do kterého se vám úplně nechce. Váhu mám v podstatě v pořádku. Jsem pár deka pod hranicí, kterou jsme si v nemocnici stanovili jako cíl. Vím, že tady o deka nejde, ale připadá mi to zvláštní – těch pár posledních deka prostě ne a ne nabrat. Je to psychické? Nebo se moje tělo nemocí změnilo a už je na hranici svých váhových možností? Vlastně to zní jako dietářův sen, ať sníte cokoli, váha se nehne. Jenže jakmile jednou vynecháte, okamžitě padá dolů. Připadá mi to, jako by všechno jídlo mizelo v mém těle jako v černé díře, jakoby se snažilo dohnat co, co jsem mu měsíce odpírala.

Horší je, že si to nedokážu nijak užívat, protože potěšení z jídla chybí. Chápu, že je to pro většinu lidí nepochopitelné. „Jak, že Ti nechutná? Jak nemůžeš mít chuť k jídlu? Vždyť je to jedna z nejlepších věcí na světě,“ divil se nedávno známý. Nicméně je to tak.


Proto vím, že na sobě musím ještě pracovat. Porazila jsem anorexii v její fyzické podobě. Teď ji ještě potřebuji vystrnadit z hlavy. 

10. května 2017

Deník anorektičky: ještě není konec

Anorexie jen tak nezmizí, nevypaří se jako pára nad hrncem. Vím, že je ve mně a čeká na svoji příležitost, stále ještě relativně silná. Každý den je pro mě velkým bojem. Naběhla jsem do práce a krátce na to zjistila, že jídlo se opět dostává na druhou kolej. Nebo spíš na třetí, pátou, desátou. Jakmile se ponořím do pracovního procesu, hlad neexistuje. Takže opět sleduji upomínky v telefonu, které mi připomínají, že by to chtělo něco zakousnout. Nechci se už znova vrátit tam, odkud jsem se tak složitě drápala nahoru. Proto jsem na doporučení Petry Dvořákové (která o své zkušenosti s anorexií napsala knížku Já jsem hlad) oslovila terapeutku Terezu, jednu z největších odbornic na anorexii v republice. Ano, i ona si tím prošla. Tereza mi znovu připomněla, že nízká váha nemusí být jediným ukazatelem poruch příjmu potravy. Moje váha už je relativně zdravá, ale pořád mám zpátky k problémům zatraceně blízko.


5. května 2017

Deník anorektičky: je to za mnou?

Je to za mnou? Snad, doufám. Skeptici říkají, že vyléčená anorektička stejně jako vyléčený alkoholik neexistuje. Sama vím, že jsem s ní bojovala už několikrát. Ale pro tentokrát, a moc doufám, že už napořád, jsem z toho venku. Sem tam mi napíše nějaká slečna se stejným problémem, jak jsem to dokázala. Jenže každý jsme individualita. Já vím, že na mě absolutně nefunguje pevná ruka. Nikdo mě nesmí nutit do jídla a velké problémy mi taky dělá kontrolní vážení pod dozorem. Místo toho, abych se snažila nabrat, tak hubnu, protože "to se přece od diagnózy anorexie očekává". Stále jsem trpěla představou, že pro tuto diagnózu nejsem dost hubená. Že jsem vlastně falešný pacient, simulant, hypochondr. Jenže žádná váha není pro anorektičku dostatečně nízká.


Tato věta naprosto vyjadřovala mé pocity... (zdroj obrázku)