Pánové dnes prominou, protože téma bude ryze pro nás holky.
Což samozřejmě neznamená, že by se nemohl začíst třeba i nějaký (budoucí)
tatínek :-).
Kojení, téma co by vydalo na samostatnou knihu. A přitom mě
nikdy dřív nad tím nenapadlo přemýšlet, brala jsem to jako přirozenou věc, co
není potřeba nijak studovat, protože na tom přece nic není.
Jenže… tvl, tvl, tvl! O to víc mě zaskočilo, když se to
poprvé, asi dvě hodiny po porodu, nepovedlo. Jenže ono se to nepovedlo ani
napodruhé. Ani na popáté. A ani podesáté. Prostě to nešlo. Já měla pocit, že mi
prasknou prsa, ale ten malej prďola evidentně netušil, jak na to. Celá
nešťastná jsem stále ze sestřiček mámila nějakou radu, jak té malé pomoct, ale
moc jsem se nedočkala. Stále mi jen říkaly, že miminka po porodu hlad nemají, že
mají ještě dost živin z bříška. Jenže když už byly dva dny po porodu a
miminko čím dál víc brečelo, přišlo mi to už fakt divný.
Foto: Tomáš Malý
A v tu chvíli nastal
zlom. Miminku spadla váha o víc než 10 %. A to bylo zle. Najednou byl kolem nás
děsnej šrumec a nasadil se Nutrilon. Protože jsem stále měla pocit, že mi prsa
vybuchnou, jak byla plná, požádala jsem sestřičky, jestli bych nemohla zkusit
odstříkávat a dávat mimču svoje mlíko. Za „nápad“ jsem byla pochválena, jenže!
Jestli jsem čekala odsávačku, byla jsem hodně naivní. Vyfasovala jsem pouze
kádinku, do které mám zkusit ručně odstříkávat. Kdo to holky někdy zkusil, asi
moc dobře ví. Po půl hodině jsem měla prsa zmordovaná, jako bych na ně
aplikovala snad všechny existující sado-maso praktiky. A v malé kádince
sotva centimetr. Nevěděla jsem, jestli vůbec má cenu takové pidimnožství odnést
sestřičkám, ale nakonec jsem šla. A doslova jsem zírala. Sestřička byla totiž
překvapená, že „tolik“ mlíka ze sebe už dlouho nikdo nedostal. Zpětně se tomu
fakt nedivím. Ručně, bez odsávačky…
Každopádně kojení jsme v porodnici nevzdaly. Naopak.
Následoval kojící teror. Přestěhovali si nás s miminkem hned vedle
sesterny a měly jsme za úkol kojit každé dvě hodiny. Nonstop, včetně noci. V praxi
to vypadalo tak, že jsem mimčo vzbudila přebalením plínky, pak šla malá na
váhu, následoval půlhodinový pokus o kojení, kontrolní vážení, dokrmení
Sunarem, který jsem dávala do pusinky injekční stříkačkou společně se svým
malíčkem, aby mimčo neztratilo sací reflex. Pak se čekalo zhruba půl hodiny na
odříhnutí, které však nikdy nepřišlo.
Nejdůležitější na tom celém koloběhu bylo, že čas krmení se
počítal od začátku kojení. Takže po tom celém maratonu nám oběma zbývala půl
hodinka na spánek, než to celé začalo znovu. Myslím, že tak vyčerpaná jsem
ještě nikdy předtím ani potom nebyla. A nejhorší na tom celém bylo to, že Nyný
byla z nedostatku spánku taky úplně zoufalá. Úplně jsem viděla, jak si to
malé miminko potřebuje pořádně odpočinout a hrozně se mi příčilo ji po půl
hodině znovu budit. Plakala vyčerpáním, jen jsem si ji k prsoum přiblížila.
Bylo to děsný. Strašně jsem se těšila domů a přitom jsem se o ni hrozně bála,
protože měla stále podváhu a neměla sílu ani jíst ze stříkačky, jak byla
vyčerpaná. Ale povedlo se, Nyný přibrala a nás pustili domů.
Hrozně jsem se bála, že to nezvládnu, protože jsem byla strašně
vyčerpaná. Od porodu se mi vlastně nepodařilo se jedinou noc vyspat. Ale doma
si to všechno úžasně sedlo. Poslechla jsem svoji intuici a natáhla intervaly
krmení na co nejdelší dobu, abychom si obě pořádně odpočinuly. Hodně mi taky
pomohl náš pan doktor pediatr, který mi řekl, že nemá cenu čekat na krknutí
mimča dýl jak deset minut (zatímco nejmenovaná sestřička v nemocnici mi
řekla, že mám prostě čekat, dokud si nekrkne, i kdyby to bylo celou noc). Tím
jsme ušetřily hodně času.
A protože jsem kojení pořád nechtěla vzdát, pozvala jsem si
domů laktační poradkyni. Vlastně tři laktační poradkyně. Bylo to jako nějaká
blbá groteska.
První poradkyně – měla byste trochu chlastat
První laktační poradkyně, která k nám domů dorazila, mi
pomalu ve dveřích oznámila, ať si sundám kalhotky a ukážu jí podvozek. Jo,
nedělám si srandu :-D. Nenechala si to vzít. Prý je součástí její práce
zkontrolovat poporodní zranění. Když po tom tam bažila, tak jsem jí to dopřála,
ovšem když se jala mi vytahovat stehy, málem jsem ji skopla z gauče a
oznámila jí, že to tedy rozhodně NE. Trochu jsme se kvůli tomu pohádaly, načež
jí bylo jasné, že nutit mě nemůže a uraženě kapitulovala.
Oznámila mi, že tyhle
stehy nikdy samy nevypadnou (ačkoli mi v nemocnici řekli, že ano) a že si
sama zhoršuju budoucí stav a zpomaluju uzdravení. Musím vás holky uklidnit, že
vypadly úplně v pohodě a gynekolog po šestinedělí zhodnotil, že je všechno
úplně ok. A že je dobře, že jsem se zbytečně nenechala trápit.
Po kontrole podvozku konečně přišlo na řadu kojení. Celé to spočívalo
v tom, že jsem dostala tři rady:
- Musím si ihned pořídit odsávačku, když nám kojení nejde, jinak o mlíko přijdu. A to odsávačku elektrickou, jinak mi u manuální upadne ruka. – Za tuhle radu jsem moc vděčná, protože nám s Nyný asi fakt zachránila moje mléčné zásoby.
- Měla bych denně vypít 30% šlehačku, protože jsem moc hubená. – Moc nechápu, jak to souvisí s technikou kojení, protože mlíka jsem měla fakt až až.
- Měla bych začít trochu chlastat. – Jo, fakt. Aspoň jedno pivo nebo dvojku vína každý večer. Když jsem se paní laktační poradkyně ptala, jak to souvisí s technikou kojení, tak mi řekla, že nijak. Že je to proto, aby mi z toho nehráblo. „Ale já jsem naprosto v pohodě,“ namítla jsem a myslela jsem to fakt upřímně. „Teď možná, ale nebudete,“ oznámila mi empaticky.
Druhá poradkyně – nastupte do letadla
Jestli jsem si myslela, že první laktační poradkyně byla
minimálně tak trochu divná, tak to jsem ještě netušila, co mě čeká u druhé. Ani
tady jsem se nedočkala praktických rad, jak naučit miminko pít z prsu, ale
vyfasovala jsem šanon reklamních letáků o chlorelle a mladém ječmenu. Paní
poradkyně mě přesvědčovala ke koupi jakéhosi výhodného startovacího balíčku za
čtyři tisíce, který vyřeší všechny potíže. Tyto produkty bych pak dál prodávala
a v ideálním případě pod sebe nabrala další prodejkyně. Tenhle zelený
prášek je skvělý na potírání prsou proti zánětu a skrz mlíko pak pomáhá
miminkům proti nadýmání. Abyste mě blbě nepochopily. Nemám nic proti zeleným
potravinám, ale nesnáším, když mi někdo něco nutí. A tohle byl nátlak jako
prase. Vlastně jsem měla pocit, že pokud si to nekoupím a nezačnu to prodávat
dál, jsem máma úplně na baterky a měla by v ideálním případě přijít
sociálka a mimino mi vzít. Naštěstí sociálka nepřišla.
Třetí poradkyně – bio-eko
Praktikovaly jsme to tak, že jsem ve volném čase, kdy
miminko spalo, odsávala a mlíko pak dávala speciální lahvičkou Tommee Tippee
pro kojené děti (aby miminka neztratila sací reflex) – ta se nám osvědčila
nejvíc. Vyhovovala nám víc než propagovaná Medela a určitě nám to vyhovovalo
víc než krmení stříkačkou, u kterého jsme se akorát obě trápily. Už jsem skoro
nevěřila, že budu normálně kojit, když mi kamarádka doporučila další laktační
poradkyni a hýřila superlativy. Moc se mi do toho nechtělo, ale říkala jsem si,
že kromě pár stovek nemám co ztratit. Musím se ale přiznat, že jsem k tomu
byla už dost skeptická a slečna mi přišla až moc „bio-eko“, když mi v předchozí
mailové konverzaci radila, abych miminko co nejvíc nosila v šátku, který
jsem stejně neměla a neměla jsem ani v plánu si ho pořizovat. Ještě větší
zděšení přišlo při osobní návštěvě, kdy mě slečna požádala, abych miminko úplně
svlékla a sebe svlékla do půl těla. Položila jsem si nahé miminko na břicho a
prsa a nevěřícně jen zírala. Bylo to jako zázrak! Mimčo pilo! Kontakt kůže na
kůži a známá vůně aktivovala sací reflex. Další rady byly následující – co nejvíce
kontaktu, ideálně si spolu zalézt do peřin a vychutnávat si vzájemnou blízkost.
Taky nám hodně pomohla „savčí“ poloha, kterou jsem z porodnice vůbec
neznala. Do dneška jsem paní Lucii opravdu vděčná, protože její návštěva nám
nepopsatelně pomohla. A to i přesto, že jsem ten balík s chlorellou od
předchozí laktační poradkyně nekoupila :-D.
No, nebylo to jednoduché. Když se kojení začalo konečně
dařit, zjistila jsem, že mě to hlavně v začátcích strašně bolí. Úplně si
vybavuju to řezání při kterým jsem zatínala pěsti, kroutily se mi prsty u nohou
a po tváři se mi koulely slzy jako hrachy. Muž se přimlouval, ať se na to
vyprdnu a nemučím se, ale nechtěla jsem. Zkoušela jsem na zubožená prsa všechno
možné - Bepanthen a řadu dalších mastiček, co mi lékaři předepsali,
grapefruitové kapky, stříbrné kloboučky. Nic. Jediné, co konečně zabralo, byly
gelové vložky do podprdy.
Takže se to po dlouhém boji povedlo. Nervy to pro mě byly
ale ještě dlouho. Děsila mě představa kojení na veřejnosti. Jenže on pak člověk
s malým miminkem nemá moc na vybranou, pokud nechce jen sedět doma. Ze
začátku jsem odstříkávala s sebou do lahvičky, ale dlouhodobě to bylo
neúnosný. Zabralo to hrozně času a bylo to dost neefektivní – často jsem toho
spoustu vylila (když to s sebou nosíte čtyři hodiny venku v létě,
nepřipadalo mi rozumný to doma třeba mrazit nebo schovávat na další den). Takže
jsem se na to postupně vykašlala a otrkala se. Docela rychle jsem zjistila (a
moc mi k tomu pomohla kamarádka Martina), že malé miminko jde venku kojit
úplně v pohodě, diskrétně, aniž by si toho někdo všimnul. Upřímně, kojení
na veřejnosti velkých dětí, které si běhají k mámě pro mlíko mi už tolik
sympatický není. Tím chci říct, že já to nedělám, ale zároveň nikoho nesoudím.
Ať si to každý dělá, jak chce. My jsme to po prvním roce a pár měsíců omezily pouze na ráno
a večer. Tak nám to vyhovuje oběma. Zatím mám nastavený deadline do dvou let a
pak se uvidí.
Na předporodním kurzu nám říkali, že 98 % žen je schopno
kojit, že záleží jen na vůli. Chápu, že to asi má znít motivačně, ale já bych
nejraději dala té doktorce, co nám to vtloukala do hlavy, pěstí. Mám kolem sebe
několik úžasných maminek, které tomu daly neskutečně moc energie, sil,
stresovaly se, trápily se a stejně nebyly úspěšné. Spíš bych naopak ocenila,
kdyby mi tenkrát někdo řekl (tak jak mi to stále opakoval můj muž a za to jsem
mu moc vděčná), že i když to nevyjde, není to konec světa. Umělý mlíko je dnes
se svým složením na vysoké úrovni. Koneckonců, i já jsem na něm vyrostla. Jen
bych chtěla říct, že máma, která krmí miminko umělou výživou není o nic horší
než ta, která kojí.
A jestli ten celkový boj a nervy za to stály? Dneska se mi
už samozřejmě chce říct, že jo. Ale když si zpětně na to všechno vzpomenu, tak
kdo ví.
Žádné komentáře:
Okomentovat