Deník anorektičky: je to za mnou?

Je to za mnou? Snad, doufám. Skeptici říkají, že vyléčená anorektička stejně jako vyléčený alkoholik neexistuje. Sama vím, že jsem s ní bojovala už několikrát. Ale pro tentokrát, a moc doufám, že už napořád, jsem z toho venku. Sem tam mi napíše nějaká slečna se stejným problémem, jak jsem to dokázala. Jenže každý jsme individualita. Já vím, že na mě absolutně nefunguje pevná ruka. Nikdo mě nesmí nutit do jídla a velké problémy mi taky dělá kontrolní vážení pod dozorem. Místo toho, abych se snažila nabrat, tak hubnu, protože "to se přece od diagnózy anorexie očekává". Stále jsem trpěla představou, že pro tuto diagnózu nejsem dost hubená. Že jsem vlastně falešný pacient, simulant, hypochondr. Jenže žádná váha není pro anorektičku dostatečně nízká.

Tato věta naprosto vyjadřovala mé pocity... (zdroj obrázku)

Moje váha šla hodně nahoru a okolí si toho dost všímá. Není to vždycky jednoduché, být konfrontována neustálými poznámkami na svou postavu, ale vím, že jsou to KOMPLIMENTY a snažím se to tak vnímat.

Moje nemoc mi ale dala hluboké poznání. Zní to jako fráze, ale rčení "v nouzi poznáš přítele", je neskutečně trefné. Vím, že kolem sebe mám lidi, o které se můžu opřít a kteří to se mnou vydrželi, i když to pro ně vůbec nebylo lehké. Nesmírně si jich vážím stejně jako těch, kteří mi vyjadřovali podporu, aniž bychom se blíž znali. Na druhou stranu jsem také zjistila, že jsou i ti, kteří mě mají rádi jen tehdy, když jsem rozesmátá a v naprosté pohodě. Když to tak není, otočí se k vám zády s opovržením, že jste najednou přecitlivělá a chybí vám váš za normálních okolností vlastní humor a nadhled. Teď už ho mám zase zpátky a nenechám si ho jen tak vzít. Doufám.