Na téma holocaust existuje velké množství materiálů od odborných
knih po osobní svědectví. Přesto je to stále málo. Osobně mi připadá, že se
společnost dělí na dvě kategorie – ty, které se holocaustem zabývají a mají
načteno, a ty, kteří tak nějak tuší, co se dělo. Nad jedinci, kteří celou
existenci holocaustu zpochybňují nebo zlehčují, se raději ani zamýšlet nechci.
Zkrátka mám pocit, že kdo chce, informace si najde, ale celkové povědomí o
hrůzách druhé světové války je stále nízké. V dějepisu na školách je látky
spousta, proto se často letí tryskovým tempem, aby se to alespoň povrchně
všechno „nějak stihlo“. Když už se o
holocaustu mluví, často se redukuje na osudy Židů. Proto bych vám ráda
nastínila tabuizované téma holocaustu Romů.
Každému, komu není období holocaustu lhostejné, bych
doporučila knihu Žijeme ve skrytu. Její autorkou je Romka Ceija Stojka, kterou
v deseti letech deportovali z Rakouska do Osvětimi. Již před
deportací se rodina musela skrývat, platil zákaz vycházení Romů, jídlo proto
sháněli jen tajně s pomocí sousedů. Nejprve od rodiny odvezli na výslech otce
(kterého už nikdy neviděli), o něco později přišla deportace zbytku rodiny –
matky, Ceiji a jejích sourozenců.
„A pak to začalo. Pochodovali jsme ke krematoriu. Země pod
našima nohama byla horká a červená, všude byl lidský popel. Blátivé louže po
levé straně smrděly víc než mrtví v našem baráku. Ti, co mohli pracovat,
museli jít doprava, ti co pracovat nemohli, doleva. Já pro ně byla moc malá,
tak mě poslali doleva. Ale máma a sourozenci zkoušeli všechno možné. Šli za
esesákem a prosili ho a říkali: „Ona umí moc dobře pracovat, je jí už šestnáct
let.“ Esesák ke mně přistoupil a zeptal se mě: „Kolik je ti let?“ Odpověděla
jsem to, co mi máma vštípila: „Já umím dobře pracovat, je mi už šestnáct let!“
Na to mi esesák poručil, abych vzala kolečko a obrovskou lopatu, nabrala suť,
která ležela poblíž, a odvezla ji na druhou stranu. Strach mi oddal sílu a já
to dokázala. Dostala jsem se zase k mámě.“
Ceija postupně prošla
koncentračními tábory Osvětim II. – Březinka, Osvětim I., Ravensbrück a Bergen-Belsen.
Je zajímavé sledovat, jak při všech hrůzách Romové tvořili nerozlučnou
komunitu, která si za každých podmínek pomáhala a ve které se každý dělil s poslední
kůrkou chleba.
Kniha popisuje osvobození z táboru
Angličany, první péči o vězně plnou starostlivosti a následný obrat, kdy
válečné hrůzy bledly a Ceija byla s rodinou vykázána z bytu, který
původně po válce dostali, a opět zatlačena na okraj společnosti. Celá knížka má dvě části, samotný
příběh vyprávěná Ceijou a rozsáhlý rozhovor s novinářkou Karin Bergerovou,
který doplňuje předchozí vyprávění a zabíhá do dalších podrobností. Součástí
jsou i Ceijiny obrazy, které vyjadřují prožité hrůzy holocaustu.
Ať si o Romech myslí každý co
chce, na to, že byli součástí holocaustu, by se nemělo zapomínat. „O Cikánech se
stejně skoro nemluvo, ti nejsou, prostě vůbec neexistují. My ale byli v koncentráku
stejně jako chudáci Židi, trpěli jsme stejně jako oni.“
Žádné komentáře:
Okomentovat