Vím, že nemám vyhráno. Ponořila jsem s opět do práce
svým tempem workoholika. Pracuju – spím – pracuju – spím. A jím, s největším
úsilím. Spíš z donucení, asi jako když musíte v práci splnit úkol, do
kterého se vám úplně nechce. Váhu mám v podstatě v pořádku. Jsem pár
deka pod hranicí, kterou jsme si v nemocnici stanovili jako cíl. Vím, že
tady o deka nejde, ale připadá mi to zvláštní – těch pár posledních deka prostě
ne a ne nabrat. Je to psychické? Nebo se moje tělo nemocí změnilo a už je na hranici
svých váhových možností? Vlastně to zní jako dietářův sen, ať sníte cokoli,
váha se nehne. Jenže jakmile jednou vynecháte, okamžitě padá dolů. Připadá mi
to, jako by všechno jídlo mizelo v mém těle jako v černé díře, jakoby
se snažilo dohnat co, co jsem mu měsíce odpírala.
Horší je, že si to nedokážu nijak užívat, protože potěšení z jídla
chybí. Chápu, že je to pro většinu lidí nepochopitelné. „Jak, že Ti nechutná?
Jak nemůžeš mít chuť k jídlu? Vždyť je to jedna z nejlepších věcí na
světě,“ divil se nedávno známý. Nicméně je to tak.
Proto vím, že na sobě musím ještě pracovat. Porazila jsem
anorexii v její fyzické podobě. Teď ji ještě potřebuji vystrnadit z hlavy.
Žádné komentáře:
Okomentovat