27. května 2017

Metody léčby anorexie a co jediné zabere

Nejhorší na anorexii je, že recept na uzdravení v podstatě neexistuje. Každý jsme originál a každý si musíme přijít na ten svůj sami. Dobře to vystihla Emma Woolfová ve své knize Jen jedno jablko denně.

„Máma tvrdí, že musím do svého jídelníčku zařadit víc sýra, zdravých tuků a olejů, a můj partner mě přesvědčuje, abych se k němu nastěhovala. Jedna žena z Paříže mi radila, abych začala jíst maso a ryby, profesionální cyklista ze Skotska napsal, že jemu k tělesnému uzdravení pomohlo „sedm vaniček tvarohu týdně“. Má mladší sestra mi vypráví o terapii EFT, technice emoční svobody, teta zase o EMDR, technice desenzibilizace a přepracování pomocí očních pohybů. Někdo přísahá na pozitivní účinky meditace, jógy nebo ajurvédy, jiní doporučují potravinové doplňky. Účastním se šestitýdenního kurzu proti nespavosti, každý den chodím na akupunkturu a navštěvuji homeopata, snažím se pravidelně „vizualizovat“ své cíle, což by mělo „uvolnit sílu“ k jejich uskutečnění, prolistovala jsem Moc přítomného okamžiku, prokousala se šestisetstránkovou bichlí jménem Zázračné uzdravení, zkoumala neurolingvistické programování. Všechny tyhle zázračné léčby, a pro mě je pořád ze všeho nejtěžší jíst.“  



 Dost se v tom poznávám. Vyzkoušela jsem od svých třinácti let regresivní terapii, kineziologii, hospitalizaci v nemocnici, terapie individuální i skupinové. Někdo mi radil malé, ale kalorické porce, jiní velké a nízkokalorické porce. Někdo proteiny, někdo sladké. Všichni kolem jsou zoufalí a snaží se pomoci, vymyslet JAK přibrat. Jenže všechno je to k ničemu, pokud se tomu bráníte vnitřně. 


Výstižné přirovnání přináší opět Emma Woolfová: „Pokud jste se někdy pokoušeli přestat kouřit, nejspíš jste také natrefili na tohle nepřeberné množství podpůrných technik, a přesto nakonec znovu sáhli po cigaretě. Skutečnost je totiž taková, že vám veškerá hypnóza, příručky a nikotinové žvýkačky světa nepomohou, pokud pořád kouřit chcete. … U mě nastal zlom ve chvíli, kdy mi kouření začalo výrazně vadit. Už mě nebavilo páchnout jako popelník a být společenským vyvrhelem nuceným stát v mrazu před kanceláří s ostatními ubožáky, obtěžovaly mě zvyšující se ceny cigaret a nechutný kašel a sípání po ránu. Trvalo třináct let, než jsem k tomu dospěla, a stále jsem byla závislá na nikotinu, ale nemohla jsem s tím zlozvykem skoncovat, dokud jsem ho nezačala nenávidět a nechtěla opravdu přestat. A s poruchou příjmu potravy je to stejné – člověka musí skutečně otravovat, než je připravený se jí vzdát. Přes všechnu tu podporu a rady začínám být přesvědčená, že nejdůležitějším krokem k uzdravení je chtít to: opravdu hluboce toužit od anorexie se odprostit.“

Žádné komentáře:

Okomentovat