Nejhorší na anorexii je, že recept na uzdravení v podstatě
neexistuje. Každý jsme originál a každý si musíme přijít na ten svůj sami.
Dobře to vystihla Emma Woolfová ve své knize Jen jedno jablko denně.
„Máma tvrdí, že musím do svého jídelníčku zařadit víc sýra,
zdravých tuků a olejů, a můj partner mě přesvědčuje, abych se k němu nastěhovala.
Jedna žena z Paříže mi radila, abych začala jíst maso a ryby,
profesionální cyklista ze Skotska napsal, že jemu k tělesnému uzdravení
pomohlo „sedm vaniček tvarohu týdně“. Má mladší sestra mi vypráví o terapii
EFT, technice emoční svobody, teta zase o EMDR, technice desenzibilizace a
přepracování pomocí očních pohybů. Někdo přísahá na pozitivní účinky meditace,
jógy nebo ajurvédy, jiní doporučují potravinové doplňky. Účastním se
šestitýdenního kurzu proti nespavosti, každý den chodím na akupunkturu a
navštěvuji homeopata, snažím se pravidelně „vizualizovat“ své cíle, což by mělo
„uvolnit sílu“ k jejich uskutečnění, prolistovala jsem Moc přítomného
okamžiku, prokousala se šestisetstránkovou bichlí jménem Zázračné uzdravení,
zkoumala neurolingvistické programování. Všechny tyhle zázračné léčby, a pro mě je
pořád ze všeho nejtěžší jíst.“
Dost se v tom poznávám.
Vyzkoušela jsem od svých třinácti let regresivní terapii, kineziologii,
hospitalizaci v nemocnici, terapie individuální i skupinové. Někdo mi
radil malé, ale kalorické porce, jiní velké a nízkokalorické porce. Někdo
proteiny, někdo sladké. Všichni kolem jsou zoufalí a snaží se pomoci, vymyslet
JAK přibrat. Jenže všechno je to k ničemu, pokud se tomu bráníte vnitřně.
Výstižné
přirovnání přináší opět Emma Woolfová: „Pokud jste se někdy pokoušeli přestat
kouřit, nejspíš jste také natrefili na tohle nepřeberné množství podpůrných
technik, a přesto nakonec znovu sáhli po cigaretě. Skutečnost je totiž taková,
že vám veškerá hypnóza, příručky a nikotinové žvýkačky světa nepomohou, pokud
pořád kouřit chcete. … U mě nastal zlom ve chvíli, kdy mi kouření začalo
výrazně vadit. Už mě nebavilo páchnout jako popelník a být společenským
vyvrhelem nuceným stát v mrazu před kanceláří s ostatními ubožáky,
obtěžovaly mě zvyšující se ceny cigaret a nechutný kašel a sípání po ránu. Trvalo
třináct let, než jsem k tomu dospěla, a stále jsem byla závislá na
nikotinu, ale nemohla jsem s tím zlozvykem skoncovat, dokud jsem ho
nezačala nenávidět a nechtěla opravdu přestat. A s poruchou příjmu potravy
je to stejné – člověka musí skutečně otravovat, než je připravený se jí vzdát.
Přes všechnu tu podporu a rady začínám být přesvědčená, že nejdůležitějším
krokem k uzdravení je chtít to: opravdu hluboce toužit od anorexie se
odprostit.“
Žádné komentáře:
Okomentovat