Anorexie jen tak nezmizí, nevypaří se jako pára nad hrncem.
Vím, že je ve mně a čeká na svoji příležitost, stále ještě relativně silná.
Každý den je pro mě velkým bojem. Naběhla jsem do práce a krátce na to
zjistila, že jídlo se opět dostává na druhou kolej. Nebo spíš na třetí, pátou,
desátou. Jakmile se ponořím do pracovního procesu, hlad neexistuje. Takže opět
sleduji upomínky v telefonu, které mi připomínají, že by to chtělo něco
zakousnout. Nechci se už znova vrátit tam, odkud jsem se tak složitě drápala
nahoru. Proto jsem na doporučení Petry Dvořákové (která o své zkušenosti s anorexií
napsala knížku Já jsem hlad) oslovila terapeutku Terezu, jednu z největších
odbornic na anorexii v republice. Ano, i ona si tím prošla. Tereza mi
znovu připomněla, že nízká váha nemusí být jediným ukazatelem poruch příjmu
potravy. Moje váha už je relativně zdravá, ale pořád mám zpátky k problémům
zatraceně blízko.
„Pojďme si projít vás včerejší jídelníček,“ vybídla mě
Tereza. Začala jsem vzpomínat. „Ráno jsem měla ovesnou kaši,“ pochlubím se. „Slazenou?“
ptá se Tereza. „Ne….“ „Tak aspoň z plnotučného mléka?“ „Ne, ze sójového…“
říkám opatrně. „To vám neberu. To absolutně není snídaně pro tělo, které
potřebuje nabrat,“ zpraží mě. „Co tam máte dál? Svačina?“ Potřesu hlavou. „Oběd?“
sonduje dál. Zarazím se, tady to asi nebude úplně v pořádku, polníček se
sezamovými semínky se jí asi moc líbit nebude. A taky že ne. Postupně se dostaneme dál přes
odpolední svačinu – ovesný koláč – a večeři, ke které jsem se dostala v deset
večer, ve chvíli, kdy jsem dorazila z práce – pár kousků kuřecího se zeleninou. „Tohle absolutně není zdravý a dostatečný jídelníček. Jestli takhle
budete jíst, počítejte, že vám váha půjde opět strmě dolů, vždyť je to směšně
málo.“ Oznámí mi své resumé. Problém je, že já prostě nevím. Nedokážu zdravě
posoudit, jestli je to málo, nebo hodně. Zní to šíleně, ale já prostě nevím,
zdá se mi to naprosto normální.
Nicméně se učím a jím. Protože chci být zdravá.
Žádné komentáře:
Okomentovat