30. června 2017

Deník anorektičky: Ty ses ale spravila!

"Ty ses ale spravila!" To je věta, kterou teď slyším na každém rohu, zvlášť když se setkám s lidmi, se kterými jsem se pár měsíců neviděla. Upřímně - je to šílené dráždidlo pro moji spící anorexii. Jak píše i Michaela Jendruchová ve své autobiografii - Už je to za mnou, anorexie a jak se s ní vyrovnat - "Nejhorší věta pro anorektičku zní: "Tys přibrala, viď?" Copak to nevidí sami? Proč to člověku připomínáte? Když jste si všimli, že přibrala, tak proč se na to, proboha, ptáte?! Chcete jí udělat radost, že se jí to podařilo? Omyl. Nikoho nepotěšíte, když mu připomenete, že přibral."

Asi to nevidím tak radikálně jako Michaela, snažím se podobné věty brát tak, že jsou myšleny jako komplimenty - přesto ale každá podobná poznámka bodne a vyvolá chvilkovou paniku v hlavě. Pravdou je, že v dnešní společnosti hubeného diktátu skutečně nikoho nepotěšíte, když mu řeknete, že přibral. Nicméně hlavní problém je ve mně, to je mi jasné. Nejsem se svým tělem smířená. Připadá mi cizí, neforemné, zkrátka jako bych tohle nebyla já. Občas mi v hlavě prolítne - "mít aspoň o pět kilo méně, byla bych spokojená"... Jenže zároveň vím, že konečná hranice neexistuje. Z pěti by bylo deset a ani desítka anorexii nestačí.



Jídlo je pro mě každodenní boj. Bojuji s každým soustem, hlavně v první polovině dne. Nejhorší je začít. Často se přistihnu, jak snídani oddaluji až do obědových hodin, jen abych nemusela jíst. V odpoledních hodinách je to už lepší a večeři zvládám. Pak jdu ale spát a ráno celý boj začíná na novo. Nic mi nechutná, na nic nemám chuť, a připadá mi, že je mi po každém jídle zle. Ale jím, protože musím. A stále chodím na terapie a jsem pod dohledem lékařů. "Vy jste se anorexie nezbavila. Máte zdravou váhu, ale anorexie je ve vás, je součástí vašeho myšlení, vaší osobnosti," řekla mi včera terapeutka. A já vím, že má pravdu.

Pro většinu anorektiček je největší problém jíst na veřejnosti, s přáteli. To mi paradoxně problém nedělá, naopak - musím přece ukázat, že jsem zdravá! Největší problém je, když jsem sama. Okamžitě se mi v hlavě objeví ten známý hlásek "Nemusíš jíst a nikdo se to nedozví...". Tak jako teď. V myšlenkách mu dám pěstí a jdu se nasnídat. S nechutí, ale jdu.

Žádné komentáře:

Okomentovat