Někdo se bojí, někdo se těší. A hodně holek se bojí i těší
zároveň. Jasně, nejen že se nemůžete dočkat toho pidižvíka, co vás
s láskou čutá do žeber, ale taky je to ty poslední týdny sakra nepohodlný.
Což vám rádo připomene i okolí svými citlivými dotazy, „tak co, ještě si na ni
vidíš?“ J.
Akorát nám pocit, že u nás v Česku probíhá neoficiální
souboj o nejhorší porod. Nevím, jestli se mi to zdá nebo jestli je to fakt, ale
opravdu mi připadá, jakoby spoustu holek a ženských mezi sebou soupeřilo, kdo
to měl horší. Jako bychom se bály, aby to okolí dokázalo dostatečně ocenit a
proto máme potřebu přidat na dramatičnosti. Nechci to v žádným případě
zlehčovat, je to fuška a některé z nás to mají fakt hodně těžký, ale není
to někdy až moc démonizovaný?
Četla jsem, že holky často vnímají porod tak, jak o něm
mluvila a mluví jejich maminka. Popisuje šílenou krvavou vřavu? Nebo je to téma
tabu? Prý se to na nás hodně významně podepisuje. Já jsem v tomhle měla
velký štěstí, protože moje mamka s tím nikdy nedělala žádný velký cavyky.
Spíš to dost bagatelizovala. „Ále prosím tě, to nic není. To zvládneš úplně
v pohodě,“ říkala mi vždycky. Přitom ona sama to neměla vůbec jednoduchý.
Mě rodila císařem, bráchu tahali kleštěma a teprve potřetí mamka zažila
„normální“ porod. A dostala miminko do náruče. A byla z toho úplně paf. Možná
tedy i díky ní jsem se porodu nebála – a to fakt nekecám. Prostě jsem věděla,
že to nějak zvládnu. (I když třeba věta „zvládly to ostatní, zvládneš to taky“
mi zrovna moc sympatická není. Nemám ráda to neustálý srovnávání, ať už
v pozitivním nebo negativním smyslu.)
Myslím, že psychika udělala hodně. Šla jsem do porodnice
s tím, že to bude v pohodě, a ono bylo. Když mi praskla plodová voda,
rychle jsem začala řešit pracovní resty. Dodělala to nejdůležitější, obvolala
pár lidí, rozdala úkoly a předala svoji práci jiným. Jo, já vím, není to zrovna
k chlubení. Můj muž si klepal na čelo – „jak proboha můžeš teď řešit
práci?“. Ale já si dodělala povinnosti a byla klidnější. Porodnici máme hned za
rohem a já věděla, že máme ještě tak hodinu – hodinu a půl čas. Když mě muž doma vyzvedl a přijeli jsme do
porodnice, navrhovala jsem ještě krátkou procházku po areálu, ale neprošlo mi
to J.
Muž mi celkově hrozně moc pomohl, vůbec si to bez něj neumím
představit. Určitě i to byl jeden z důvodů, proč jsem byla celou dobu
klidná. K porodu chtěl od samýho začátku a měl v tom naprosto jasno,
což bylo moc fajn. Kdyby se na to necítil, nechtěla bych ho přemlouvat, ale
zároveň by mi tam dost chyběl. Oba milujeme humor, od začátku vztahu do sebe
pořád ryjeme a špičkujeme se. A tak to vypadalo i na porodním sále. Během
kontrakcí mi teda do smíchu moc nebylo, ale mezi nima jsme pořád vymýšleli
pakárny a smáli se. Porodní asistentka nakoukla a konstatovala: „Ještě se pořád
smějete? Tak to ještě houby rodíte,“ mávla rukou a zase odešla. Nicméně je
jasný, že postupně mě smích úplně přešel :-D. Pamatuju si, že jsem chytla
strašnou zimnici. Z domova jsem byla vybavená teplýma ponožkama (doporučuju
všem jako nezbytnost k porodu :-D) a sestřička na mě ještě hodila peřinu.
I tak jsem se třásla jako osika, i když se muži rosilo čelo, jak byla místnost
kvůli budoucímu miminku vytopená. Nakonec mně pomohla až horká sprcha, která mi
hodně ulevila i od bolestí. Seděla jsem v ní asi hodinu, muž mě hlídal
venku a celou dobu jsme si povídali.
I když se Ninuška přihlásila na svět o tři týdny dřív,
nakonec se jí z bříška moc nechtělo. Trvalo to hodiny a hodiny a porod
vůbec nepostupoval. Pořád jsme zvažovali, jestli použít hormon oxytocin, který
porod urychlí a nakonec jsem si ho na radu porodní asistentky nechala píchnout.
A zpětně vím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Ke konci jsem byla
už šíleně vyčerpaná a dodnes nechápu, kde se ve mně vzaly ty poslední zbytky
sil. Vůbec si neumím představit, že bych měla rodit o několik hodin dýl. Finále
bylo už celkem krušný a mně neuvěřitelně moc pomáhalo, když mi muž masíroval
záda. Nebylo to nic, co jsme se učili na předporodním kurzu, ani nic příjemnýho
– vší silou mě hřbetem dlaně tlačil doprostřed beder. Zpětně si pak postěžoval,
že mu málem upadla ruka :-D. Ale fakt to tu bolest výrazně tlumilo, čemuž jako
nezdravotník vůbec nerozumím.
Hodně maminek říká, že první fáze porodu (kontrakce, čekání)
je horší než ta druhá (tlačení). Mně přišla horší ta druhá, protože jak už jsem
psala, byla jsem úplně vyčerpaná. Ale jakmile porodní asistentka nechala
zavolat pro doktora s tím, že už to bude každou chvilku, najednou mi to
dodalo další motivaci. Zdálo se mi to celé tlačení jako věčnost, a tak když muž
prohlásil něco ve stylu „ty jo, to bylo fakt rychlý,“ měla jsem chuť mu dát
pěstí :-D.
Byl to strašně zvláštní pocit. Najednou vám dají do ruky
cizího tvorečka, kterej není cizí, ale je váš. Chápete, jak to myslím? A vy
cítíte tu velkou míru zodpovědnosti, protože ten tvoreček má jen vás a bez vás
si ani neuprdne (i když tohle jediný asi zrovna jo). Bála jsem se, jak to
zvládnu. Dvě hodiny nás spolu nechali na sále – strašně rychle to uteklo.
Ninuška měla pevně zavřená víčka a jakmile je jen na malinkou škvírečku otevřela,
vylekalo ji světlo, na které nebyla z bříška zvyklá, a začala plakat. Pak
si Ninušku odvezli a mně přivezli večeři, přestože byly asi tři hodiny ráno.
Měla jsem hlad jako vlk. S mužem jsme probírali zážitky posledních hodin a
cítili se děsně slavnostně. Když jsem dojídala večeři, oznámila jsem mu, že
minimálně ještě jednou to dám J.
Vždycky jsme se bavili o tom, že bychom chtěli dvě děti.
Celou dobu, co jsem rodila, jsem se hrozně těšila na to, až
bude po všem a já se budu moct vyspat a nabrat zase sílu. Teď jsem ležela v posteli
na oddělení, převalovala se několik hodin a nemohla jsem usnout. Emoce mnou
cloumaly jako blázen. Když mi ráno přivezli Ninušku na pokoj, pořád jsem ji
zamilovaně hypnotizovala. Byla tak strašně krásná, nejkrásnější ze všech dětí v porodnici,
to je snad jasný. A její hustý černý háro ji na první pohled odlišovalo od
všech ostatních. A tak jsem si hned druhej den po porodu řekla, že i kdybych ji
měla rodit každej den znovu (no dobře, zní to šíleně masochisticky a asi jsem
to úplně z praktickýho hlediska nedomyslela), tak to za to stojí. A je
fakt, že příroda to má sakra dobře zařízený, protože o pár měsíců později mám
pocit, že ten porod vlastně skoro nebolel (což je pochopitelně blbost) a celý
to mám v takový růžový mlze.
A co tím chci říct? Že to zvládnete. Ne proto, že to zvládli
všichni nebo proto, že by to nic nebylo. Ale protože jste prostě dobrý, ať jste
holka nebo kluk. Protože můj muž to zvládnul skvěle a to mi pomohlo snad ze
všeho nejvíc. Proto vždycky říkám, že jsme to zvládli všichni tři.
Žádné komentáře:
Okomentovat