Zase mám kilo dole. Připadá
mi, že to jde úplně samo, aniž bych se jakkoli snažila. Ten pocit, když se na
váze objevilo zase nižší číslo, byl omamný, euforický. I když hlava mi
samozřejmě logicky říká, že tudy cesta nevede a že musím naopak nabrat. Ale nějaká
část ve mně chce jít s váhou stále níž a níž, možná ze zvědavosti, kam až to
půjde.
Ana mě stále navádí, ještě kilo a bude to ideální, ještě dvě kila,
tři... přitom vím, že ona nebude mít nikdy dost. Možná je to nějaká potřeba si
dokázat, co všechno moje tělo vydrží... Prý se nemám dost ráda, říká doktor.
Taky dost přitvrzuje. Rozkřikl se na mě, že jsem na nejlepší cestě stát se
invalidní a jen ve své podvýživě přežívat na invalidním důchodu. To byl hodně
černý scénář. Já, která nikdy nebyla bez práce, vždycky zvládala spoustu
aktivit, a invalidní důchod? Přišlo mi to tragikomické. Taky mi už vyhrožovali
umělou výživou hadičkami, které vedou skrz nosní dírky až do žaludku. Fuj. Já
se chci snažit, vážně chci, občas se mi i daří jíst, ale ta váha jde dolů skoro
sama...
Žádné komentáře:
Okomentovat