Doktor mi řekl, že anorexie je jen špička ledovce, jen vyústění nějakého
problému. Se mnou byla "Ana" od mých třinácti let. Přicházela, odcházela a
vracela se v různých mírách. Ale až ve svých sedmadvaceti, když se vrátila v
hodně silné míře, jsem ji začala léčit s odborníky. Respektive jsem musela,
protože jsem se složila a odvezla mě sanitka.
A poprvé za svůj život vím, proč
se mnou je. Chrání mě. Chrání a ničí zároveň. Když přišla poprvé, byla v tom
touha stát se malou, neviditelnou, nedospět. Byl to následek prožitého
traumatu, který se snažím celý život vytěsnit. Doktor mi taky řekl, že anorexie
otupuje city, prožívání. Dává to smysl, tělo nedostává energii, jede na úsporný
režim, proto jsou i jeho funkce ztlumené. Možná proto přichází jako moje
kamarádka v těžkých životních chvílích. Všichni mi neustále říkají, jak je to
špatná kamarádka, falešná, která mě chce zabít, ale já mám stále problém tomu
věřit. Jak mi psychiatr říká, ona mi pomohla přežít. Asi proto ji nedokážu
vidět jako bestii, která mě zabíjí. Je mi s ní dobře, mám pocit, že s ní
zvládnu všechno líp... I když logicky samozřejmě vím, že je to nesmysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat