Mám světlé dny a mám černé
dny. Když mám světlé dny, dokážu i jakž takž fungovat, dokonce i vyrazit ven.
Když mám černé dny, celé tělo mě zradí a já nemám sílu ani na ty nejběžnější
činnosti. Poslední dobou světlých dnů ubývá a černých přibývá. Doktor by ironicky
podotkl, hádejte proč, s narážkou na moji váhu a fakt, že se mi nedaří plnit
schválený jídelníček. Černé dny jsou zlé, jsem k smrti vyčerpaná a přesto
postel nenabízí odpočinek. Vhodná poloha ke spánku neexistuje. Když ležím na
boku, tlačí mě žebra, nedej bože abych položila nohy na sebe a zavadila o sebe
koleny. Když ležím na zádech, mám zase pocit, že se mi při každém nádechu
zarývají žebra do přecitlivělé kůže. Jídlo je nepříjemnou povinností,
nenáviděnou částí dne, kdy jsem tlačena do něčeho, co nechci. Hlad necítím a
veškeré potraviny se mi protiví. Přesto nepochybuji, že si ho v budoucnu zase
vychutnám. Jen jsem z toho všeho už nesmírně vyčerpaná.
Žádné komentáře:
Okomentovat