Deník anorektičky: režim v léčebně

Jelikož jsem se od začátku snažila spolupracovat s lékaři, měla jsem tu kliku, že mě umístili na lůžkové oddělení C, tedy otevřené oddělení. Oddělení A je úplně uzavřené, jsou tu umístěni většinou lidé mimo realitu - například vážné schizofrenie nebo těžké demence. Velmi přísný režim je na oddělení B, polootevřeném, kde bývají často lidé po sebevraždách, proto je tomu přizpůsobený i chod oddělení. Zhruba polovina pokojů je tu pod kamerovým systémem. Spí se tu při modrém světle, aby na vás sestry dobře viděly při nočních kontrolách. Veškeré osobní věci prochází přísnou kontrolou, zabaví vám zrcátka, nůžtičky, tkaničky z bot, šálu i šňůru od tepláků. Dokonce se tu oddělávají i sprchové hadice (aby se na nich nemohl nikdo oběsit) a sprchovat je povoleno jen ve stanovenou hodinu. A také se tu propichují veškeré igelitové pytlíky jako prevence proti udušení. Nicméně nic z toho se na otevřeném oddělení C, kde jsem byla já, nedělo. 

Typická hororová představa léčebny :-) Realita je ale už dávno někde jinde... (Zdroj obrázku)

Každé ráno začíná na "Céčku" v sedm hodin rozcvičkou. Je jedno, jestli na ni vstanete v šest nebo za minutu sedm. Důležité je, abyste v sedm byli nachystaní ve cvičící místnosti. Rozcvičku si vedou sami pacienti - respektive ten, který má funkci rozcvičkáře. Funkcí je na oddělení daleko víc a střídají se po týdnu. Člověka do funkce navrhují pacienti a schvaluje lékař. I já jsem například byla jeden týden rozcvičkář . 

Po čtvrthodinové rozcvičce následuje snídaně, nejčastěji bílá káva, rohlík s máslem a jablko. Přesně v osm pak začíná komunita, na které se sejde tým lékařů, psycholog, sestry a všichni pacienti. Celé sezení vede tzv. vedoucí komunity, což je také funkce, která se po týdnu střídá. Většinou se dává lidem, kteří mají problém komunikovat před ostatními, takže já tuhle funkci nikdy nedostala . Na úvod komunity se zmíní datum, počasí, svátek a denní aktualita - je to proto, aby pacienti nebyli tolik odříznuti od světa. I když - aktuality se stejně musí vybírat pouze ty pozitivní, aby nikoho nepřivedly do deprese, takže je to takové rozporuplné . Následně se na komunitě řeší žádosti o vycházky, ale také prohřešky proti řádu. Další částí jsou pochvaly - pacienti chválí sami sebe i sebe navzájem za to, co se jim předchozí den podařilo. Neměla jsem tuhle vynucenou část ráda. Nejdůležitější a nejdelší částí ranní komunity je "kolečko" - každý z pacientů musí říct, jakmile na něj přijde řada, jak se momentálně cítí, proč se tak cítí a jaký byl zásadní okamžik předchozího dne. A pak už jen zbývá poslední část komunity - písnička. Zpívá se každé ráno a každý večer, pokaždé něco jiného. Zpívání je u mě ve stejné škatulce jako povinné pochvaly . Nicméně výběr písniček není jen tak. Zakázány jsou například všechny, ve kterých se objevuje alkohol. Do teď vidím tu scénku, kdy nám sestra zakázala zpívat písničku "Sbohem galánečko", protože se v ní objevuje "kyselé vínečko". A jeden z pacientů naprosto bezelstně povídá: "To nevadí, tak místo toho dáme Bednu od whisky". No, šli jsme do kolen . Některé momenty byly vážně tragikomické...