Vím, že jsem hodně hubená, možná i vyzáblá, že se mi rýsují kosti. Nechci, aby mě anorexie dál sžírala a připravovala o práci, blízké, koníčky a o všechno, co mám ráda. V tom všem mám jasno. Ale pak stačí jedno stoupnutí na váhu a všechno to uvědomění je pryč. Ta nízká čísla jsou tak fascinující... Mohou být ještě nižší? Moje nemocné uvažování zašlo až tak daleko, že mě napadlo, že pokud si ostříhám vlasy, třeba bude ještě o kousek nižší. Blázen, že? Ne, nerealizovala jsem to, až takový magor nejsem. Jen to, že mi ta myšlenka prolétla hlavou, mě dost vyděsilo. Takhle přeci "normální" člověk neuvažuje. Tak proč, co v tom je? Asi určitý druh masochismu, nevím. Asi by se nabízelo jednoduché řešení, nevážit se. Jenže pak je to ještě horší. Ztrácím pocit kontroly a bojím se i pít... Nehledě na to, že v nemocnici mám vážení stejně povinné. Je to celé šílené a potřebuji z toho najít cestu ven.
Žádné komentáře:
Okomentovat