Kdyby to bylo tak jednoduché, tak jsem z toho dávno venku. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak možná ani mentální anorexie neexistuje. Nejsem třináciletá holka, která by si v tom libovala. Tuhle fázi už mám dávno za sebou.
Včera mě napadlo kuriózní přirovnání, jak trochu ostatním přiblížit svoje pocity. Zní to směšně, ale zkusím ve svém příkladu zaměnit žaludek za močový měchýř. Představte si, že máte nemoc, při které necítíte potřebu dojít si na záchod. Víte, že musíte chodit pravidelně čůrat, aby vám nepraskl močový měchýř a vy jste nezemřeli, ale vy tu potřebu prostě necítíte. A jedinou možností, kterou máte, je splnit si svoji potřebu na odpudivém tureckém záchodě, nad špinavou dírou plnou brouků a much, ze které je vám na zvracení, jen na ni pomyslíte. Ale víte, že tam jít musíte, abyste splnili základní potřebu svého těla. Tak nějak to mám s jídlem. Občas mě napadá, jak je možné, že člověk cítí takový odpor k něčemu, co mu dřív dělalo radost, co měl dřív rád. Vím, že porovnání s tureckým záchodem a močovým měchýřem bez citu je šílené. Ale podobně šílená je i mentální anorexie. Ale bojuju. Každý den s každým soustem. Se sebezapřením a s odporem. Protože nechci umřít.
Žádné komentáře:
Okomentovat