21. února 2017

Jak se chovat k anorektičce

Nejraději bych se vyhnula celému světu. Nejhorší ze všeho jsou věty a pozvání typu "přijeď, vykašli se na špitál, my ti uděláme svíčkovou/guláš/steak a bude zase dobře". Hm, super. Co na to říct? Asi jedině to, že kdyby to bylo tak jednoduchý, nejsem tam kde jsem a nikdy by to nezašlo tak daleko. Každé sousto do sebe tlačím násilím, abych už dál nehubla. Nutím samu sebe jíst. Ale co je nejdůležitější, nikdo nesmí nutit mě. 


Pak se totiž zabejčím a nesním už vůbec nic. Stejně jako nesnáším, když mě někdo nutí do jídla, tak se můžu zbláznit, když moje jídlo někdo komentuje. "Je toho málo, dej si raději tohle...bla bla...". Za týden máme rodinnou oslavu a vyrazíme na oběd do restaurace. Už teď z toho mám nervy. A moji rodinní příslušníci taky. Dobře vím, že si navzájem volají a diskutují nad tím, jak se ke mně mají chovat a jak se na mě mají dívat. Proto bych tu chtěla vzkázat všem, co mají něco dočinění s anorektičkou: chovejte se k nám úplně normálně. Nepodstrojujte nám a už vůbec nás do jídla nenuťte. Pak budeme totiž jíst ještě méně, vaše snažení má naprosto opačný efekt. A věřte, že jsme velmi vynalézavé v tom, jak své okolí oklamat. Ať už je to špinění talířů a tajné vyhazování jídla nebo ještě hůř - ne zrovna lichotivé způsoby, jak ze sebe jídlo dostat zase ven. My se totiž musíme chtít uzdravit samy, bez toho to nepůjde. Buď tedy začneme jíst samy, nebo umřeme. A vy s tím bohužel neuděláte vůbec nic. Stejně jako svědek Jehovův nemůže být přinucen k života nutné transfuzi krve, tak ani nás nikdo do léčby nemůže tlačit násilím - pokud jsme plnoleté a svéprávné. 

Žádné komentáře:

Okomentovat