27. března 2017

Ona bojuje, já bojuju. Bojujeme obě

Vždycky když už si myslím, jak je všechno bezproblémové a na dobré cestě, dá mi o sobě vědět. Jako dnes. Počítáte hodiny, minuty do rána, protože spánek je moc velké privilegium. Stejně je to zvláštní. Logicky bych čekala, že mě anorexie nechá odpočinout a nabrat aspoň trochu sil, ale opak je pravdou. Tělo je zeslabené, v křeči, nedokáže se uvolnit a proto nedokáže ani upadnout do pořádného spánku. Ráno pak následuje stav podobný svalové horečce. A když to všechno přemůžete a násilím do sebe nasoukáte alespoň jogurt k snídani, následuje peklo. Šílené křeče do žaludku, do břicha a vy se soustředíte jen na jednu věc - přečkat to a udržet ten pitomý jogurt v těle. 


Spousta lidí si myslí, že anorektička nejí, protože nechce, snaží se hladovět a dál hubnout. Většinou je to ale tak, že anorektička jíst pořádně nemůže, protože to NEJDE - nebo jinak, protože slovo "nejde" nemám ráda. Zkrátka ho její tělo odmítá a brání se mu všemi možnými způsoby. Přitom tělo je extrémně slabé, nohy vás sotva unesou, protože energie dochází... Nicméně jeden povzbudivý fakt od lékaře z nemocnice: "Když máte pocit, že jste na skutečném dně sil a nezvládnete už cokoli dalšího, tak věřte, že jste teprve v polovině svého energetického balíčku." A to platí pro všechny. Takže já vím, že mám ještě minimálně polovinu sil na to, abych to té potvoře natřela. 

Žádné komentáře:

Okomentovat